Článek
Jestliže naše generace zažívala výchovu, kdy se pro ránu nešlo daleko a neexistovalo, že bychom si jako děti určovaly pravidla, dnešní doba se dostala do opačného extrému. Děti jsou pro rodiče partnery a kamarády a přicházejí o svou dětskou roli, důsledkem čehož je řada psychických problémů, které se později objeví.
Slabým rodičům přeroste dítě přes hlavu
Když se dítě narodí, tak je středem světa, a to ještě nějakou dobu trvá. Je to tzv. dětský narcismus, který je přirozený a v pořádku. Postupně by si ale dítě mělo přicházet na to, že není středobodem vesmíru, ale že tu jsou i další lidi, kteří také něco prožívají a mají své potřeby. Někdy ale nedojde ke zdravému rozpuštění narcismu a dítě zůstává dál v představě, že se všechno musí přizpůsobovat jemu. Stává se to slabým rodičům, kteří si neumí vynutit respekt a děti nad nimi získávají bezprecedentní moc.
Rodiče mají tendenci své děti chránit. Nevyžadují po nich žádné povinnosti ani odpovědnost a nenastavují jim hranice. Lehce se může stát, že dítě pak rodiči „přeroste“ přes hlavu. Je tím myšleno, že dítě ve vztahu k rodiči zapojí všechny možné „páky“, které ví, že na rodiče působí, aby dosáhlo svého.
Snad každý už dnes ví, že dítě potřebuje mít nastavené hranice, aby si mohlo vybudovat důvěru ke světu i k sobě samému. Ono by nemělo být tím, kdo řídí chod rodiny. Není ale výjimkou, že si děti vydupou dárky za tisíce (i desetitisíce), řídí volný čas rodičů a nárokují si je se vším všudy, v pozdějším věku tráví dny a noci na mobilu nebo tabletu a slabý rodič diktátu podléhá.
Rozvolněná výchova připraví dítěti peklo
Když se dítěti nenastaví žádné hranice a výchova je hodně rozvolněná, dítě si začne hranice nastavovat samo, aby si nějak pomohlo v místě, kde rodiče selhali. Bohužel, když si děti nastavují hranice samy, jsou to hranice pekla a končí to úzkostmi, nutkavým chováním (obsedantně kompulsivní porucha), depresemi nebo agresí. I tak může dítě poznamenat slabé rodičovské vedení. Pro zdravý psychický vývoj není přínosem výchova, ve které se mu téměř vše podřizuje a rodiče jej nedokážou přimět k dodržování jakýchkoli pravidel. Dobrý výsledek nepřináší samozřejmě ale ani výchova autoritářská, kde se naopak dítě bez odmlouvání přizpůsobuje požadavkům dospělých.
Není to jev v dnešní době nijak ojedinělý: rodiče nemají důvěru ve své vlastní kompetence, jež by jim umožňovala dítě pevně a rozhodně vést. Potomek má pak v rodině výsadní postavení. Vše se dělá podle toho, co právě chce či nechce, a dospělí mají až strach projevit svoji vůli, protože se obávají reakce dítěte. A i když se třeba snaží stanovovat pravidla, mají problémy uplatňovat je v praxi a nevědí si rady, když dítě proti vytyčeným hranicím protestuje.
Jenže slabý a bezradný rodič, který nedokáže řešit náročné výchovné situace, neumí účinně vymezit hranice nebo poskytuje dítěti svobodu bez jakýchkoliv mantinelů, je pro potomka v jistém smyslu stejně nebezpečný jako rodič, který se chová autoritářsky, tvrdě či chladně.
Hranice musí dávat smysl
Když se dětem nastavují hranice, měly by dávat nějaký smysl. Není to o tom „bude to tak, protože jsem řekl/a“, ale potomek by měl pochopit jejich důvod. Kromě batolat, tam je jakékoliv vysvětlování házením hrachu na zeď a řeší se to příkazem. Když už se rodič pustí do boje s nastavováním hranic a požadavky na důslednost, měl by také zvážit svoji kapacitu, jestli na to má, zdali je schopen tomu dostát. „Jestli to neuděláš, nepojedeme k babičce,“ je chybou, pokud se jedná jen o planou výhružkou, když člověk ví, že se za babičkou nakonec stejně pojede. Nastavení hranic je trénink do budoucna, rodič by si měl říct, k čemu dítě tímhle způsobem formuje a co je jeho cíl.
A když se doma objeví malý tyran a není možné nastavit žádné hranice, zbývá jediná možnost, a to je návštěva odborníka, protože jádro pudla nespočívá většinou v dítěti, ale v rodiči samém. Což je výše zmíněná absence sebejistoty a přítomnost úzkosti, kterou rodiče mají. Vlivem médií i okolí mají pocit, že musí být perfektní a chybí jim „lehká ruka“, tedy určitý nadhled a humor.
Dítě potřebuje silné a sebevědomé rodiče. To je způsob, jak je ochránit a dát jim pocit jistoty. Ostatně i my dospělí, když máme problém, tak se přirozeně obracíme na někoho, kdo je moudřejší, zkušenější a jistý si sám sebou.
Zdroj: Autorský text, Publikace: Dost dobří rodiče- Lenka Lacinová
