Článek
Socialistické školní jídelny, řada z nás si z nich nese dodnes trauma. Smradlavé tácy, čaje alá vyvařené ponožky a „pochutiny“ ve stylu mléčné polévky či hrachové kaše. Nebo taková žemlovka, co svojí konzistencí připomínala něco, co vám před chvílí někdo jiný předžvýkal.
Někdo může na jídlo ze školních jídelen za socialismu vzpomínat s nostalgií, já mám spíš trauma. Protože tehdejší hitovky jako segedín, koprovka, bramborová kaše, knedlíky na jakýkoliv způsob, nemůžu dodnes pozřít, i kdyby je vařil michelinský kuchař.
Házím ve školní jídelně po dětech brambory
Píše se rok 1987 a já chodím do třetí na základní školu, která pojme přes 1000 dětí. Opravdu moloch. K obědu je maso s bramborem. Začněme hliníkovými příbory, které měly roztodivné tvary a sloužily jako nástroj pro rozvíjení fantazie. Beru si tu nejméně pokroucenou vidličku a pokládám ji na tác. Vzpomínáte si na ty tácy, plastové s květinovým vzorem? Nechme stranou design, ale ten smrad. Podpaží řidiče kamionu voní lépe.
Pouštím se do flaksy masa, na kterou by člověk musel mít místo zubů žiletky. Na bramborech jsou bílé kousky škrobu a pojmu spásnou myšlenku, že je použiji jako munici. Ano, sice mi doma říkali, „Važ si jídla, podívej se na děti v Africe.“ Mimochodem to je zajímavé, že tahle rodičovská fráze zůstala dodnes, jen, jak se mění politická situace, tak dneska dceři říkám „Podívej se na děti v Jemenu.“
Nedbám tedy rodičovských rad a brambora letí přes stůl do talíře spolužáka, protože ve věku osmi let mám za to, že je to nejlepší způsob, jak ho zaujmout.
K mé smůle koluje jídelnou komando, rozumějte soudružky učitelky, které dohlížejí na to, aby se jídlem neplýtvalo (co by za to děti v Africe daly) a dojídalo se. Hlavně polévky. Přistižena při činu, si sama musím potupně napsat poznámku do žákovské knížky, která se tam dodnes skví: „Házím ve školní jídelně pod dětech brambory.“
Když se jídlo vracelo, muselo se to dělat nenápadně. Počkat si, až u „vracecího“ okýnka bude dav a soudružka učitelka si vyhmátne chudáka, co nese nedojedenou porci. Pak šup všechno do kýble se zbytky a strčit nádobí směrem ke gumové rukavici, která se natáhla z okénka.
Poschovávaná mlíčka a falšování lístků
Spojovacím článkem všech školních jídelen za komunismu bylo UHO (univerzální hnědá omáčka). Největším postrachem dětí byla ale mléčná polévka. Upřímně, z toho mám tak hluboké trauma, že to je možná i na založení terapeutické skupiny „spolek anonymních strávníků socialistických jídelen“. V závěsu je hned drožďová polévka a játrová omáčka. Je s podivem, jak původní pochutina, která byla zmiňována i kuchařkou Magdalenou Rettigovou, mohla padnout na takové dno. Jedinou chuť jí dávalo maggi koření a k tomu jako příloha rýže, kdy byla záhadně půlka rozvařená a půlka tvrdá, na které jsme si lámaly mléčné zuby.
Vzpomínejme dál, co třeba takové šulánky se strouhankou, kterými jsme se dusily, játra, která snad žádné dítě nemůže pozřít nebo rýžový nákyp. Kombinace neidentifikovatelných omáček, rozvařených těstovin, šlach, co se tvářilo jako maso, v řadě lidí vytvořila blok, že už taková jídla, byť lépe uvařená, jednoduše pozřít nemohou.
Výhodou tehdejší doby byly lístky na obědy, které se daly falšovat. Peníze od mámy jsme projedly za sladkosti a pak jsme během vyučování pečlivě černým centropenem črtaly obědové lístky s příslušným datem. O to jsou dnešní děti v době digitalizace ochuzené.
Spojnicí mezi tehdejší dobou a dneškem jsou mlíčka, která děti dostávají. Už tedy asi dlouho nebudou, protože Madeta už nebude moc využívat státní dotace jako oslíčku otřes se a přestane ho dodávat. Nevím, jaká část dětí ho pije, možná ta menší. Za mě se vymýšlely různé důmyslné techniky, kam je schovat. Ti, co neměly fištrón, je jednoduše skladovaly v aktovce, dokud rodiče neudělali důkladnou inventuru, kdy se jim objem školní tašky zdál záhadně velký. Bojkot mlíček si odnesly třeba květiny, které byly hojně zalévány a samozřejmě se plnily šuplíky s úborem na tělocvik. Do té doby, než došlo k nevyhnutelnému, kdy zkyslé mléko explodovalo a nastal armagedon.
Moje dcera si stěžuje, že jí jídlo ve škole nechutná. Nechápu, mají výběr ze dvou obědů. K pití džus, do toho zeleninové saláty, ovoce, na výběr jsou jídla jako losos, kuskus, těstovinový salátek s tuňákem. A dokonce nemají ani tácy a berou si talíře rovnou do ruky. Myslela jsem si, že nikdy nebudu říkat ty trapné rodičovské fráze „to, když já jsem byla malá, tak jsme tohle zdaleka neměli“, ale říkám je, a potom ratolest roluje oči vzhůru a otráveně vzdychá, proč ji obtěžuji takovou sebelítostí.
Zdroj: autorský text
