Článek
Kde je zakopaný pes?
Možná jste někdy v životě zažili takovou únavu, že už jste nemohli dál. Není to běžná únava, ale pocit úplného vyčerpání, který nespraví ani odpočinkový víkend ve wellness hotelu. Jakékoliv mezilidské kontakty jsou vyčerpávající, sebemenší povinnost nabývá obludných rozměrů a pocitu nepřiměřené zátěže. Jste podráždění a vzteklí i na své nejbližší, to se střídá se záchvaty pláče, kdy už nemůžete vydržet sami ze sebou. Ale jak se k něčemu takovému člověk vůbec dopracuje a proč tyto stavy někoho míjí a na druhého sednou a už se nechtějí pustit?
Člověk nemusí být odborník, aby měl podezření, že ten zakopaný pes je někde v dětství u našich rodičů. U dětí musí být uspokojená potřeba bezpečí (svět je bezpečné místo), potřeba přijetí (bezpodmínečná láska) a potřeba ocenění(to dokážeš). Dále je to vliv genů, těhotenství, porodu, výchova a události v průběhu celého života.
Rizikové rodičovské postoje, ať už jsou autoritářské, nebo perfekcionistické, stojí na počátku historie vyhoření. Málokdo z nás měl osvícené rodiče a všechny jeho potřeby byly naplněny. Spíš si řada z nás bude pamatovat následující dysfunkční rodičovská schémata.
Nebreč, nemáš důvod. Nebreč, nebo ti nasekám. Okamžitě se uklidni. Ostatně, znáte někoho, kdo by se uklidnil po tom, co zavelíte imperativ, aby se uklidnil? Rodiče neschopni čelit stresu, který jsme jim vyvolali pláčem nebo vztekem, se snaží situaci rychle změnit. Dítě tak nemá šanci si prožít emoci a zpracovat ji. V dospělosti neumí zacházet s emocemi a vyhýbá se jim pomocí kompenzačních mechanismů, jako je třeba orientace na výkon.
Zřejmě si někteří vzpomenou i na další perly. Podívej se Janičku / Pepíčka, jak to oproti tobě hezky umí. Když se nebudeš snažit, nic z tebe nebude. Jsi k ničemu. Jsi líný/á. Kladení podmínek typu: Když se budeš chovat tak a tak … doplní si každý podle svého…tak ti koupíme nebo dovolíme to a to.
Člověk si tak do dospělosti nese pocit, že je nekompetentní, neschopný. A ostatní ho budou mít rádi jen, když se bude moc a moc snažit a lásku spolu s přijetím si musí zasloužit. Pokud nedojde k naplnění potřeby bezpečí, ocenění a přijetí, jedinec si vytváří jádrové přesvědčení, že bez ocenění ostatních nemá valnou hodnotu, že svět je nespravedlivý a ostatní lidé jsou lepší než on.
Kompenzační mechanismy
Pokud jdeme do života s výbavou disfunkčních postojů, naše psychika neudělá nic lepšího, než že vytvoří obranné strategie. Jsme uvnitř křehcí, zranitelní, nestabilní a svět se nás snaží rozcupovat zaživa. Vytvoříme si podprahově kompenzační mechanismus, že musíme být silní, všechno zvládnout a nenechat si nikým ublížit. Což ale nemá nic společného s naším autentickým já, takže to taháme přes sílu. Klademe na sebe nepřiměřené nároky.
Musím to zvládnout sám. Výsledek mé práce musí být perfektní. Chci mít věci pod kontrolou. Musím být silný/á. Výkon se stává hlavní hodnotou v životě a jakékoliv selhání se nepřipouští. Dokonalé holky a kluci jsou dříči. Nezastaví se, neoddechnou si, protože to je známkou neúspěchu. To vede ke stresu, napětí a později k vyčerpání.
Pozor na mýty
K deformovanému jádrovému přesvědčení, které vzniká v dětství, se ještě nabalují celospolečenské nároky.
Tolik vyzdvihovaný multitasking je jeden z mýtů, který je společností velebený, ale psychiatři a terapeuti si při jeho vyslovení rvou vlasy. Snaha nejen zvládnout věci perfektně, ale ještě jich dělat několik najednou. Být dokonalou matkou, skvělou pracovnicí a manželkou. S dětmi jak ze škatulky a za zády spokojený manžel s plným břichem po dokonalé večeři, kterou jste uvařila. A následně se dobrovolně uštvala. Neustálé přepínání mezi činnostmi doslova spaluje naší nervovou soustavu a později ji vyčerpá. Mysl skáče z minulosti do budoucnosti a opačně a nikdy není v přítomnosti, kdy by došla na chvíli klidu. Dokončit činnost, udělat si pauzu a radovat se z toho, i kdyby to měla být jen vytřená podlaha. Zastavení se, malá oslava a radost z hotové práce je moment, kdy se uzemníme a psychika se uvolní.
Dalším mýtem je feelgoodismus. Za všech okolností a za každou cenu být pozitivní. Například terapeutka Katarina Duricová ve svých přednáškách označuje fenomén feelgoodismu přímo za nebezpečný. Jde to na nás ze všech směrů. Z reklam, kdy nás nutí se cítit dobře (feel good). V práci, kde se přejímá vadný americký vzor a všichni musí být neustále pozitivně naladění. To přejímají lidé i do běžného života. „Prosím tě, bud trochu pozitivní.“ Přikazují nám přátelé, jak se máme cítit. A kdo se zrovna necítí dobře, tak selhává. Podle psychologů je naše psychika nastavená tak, že zhruba 60 procent času nám není zrovna do zpěvu a těch zbývajících 40 procent máme vcelku dobrou náladu. Snaha zapadnout do módního vzorce – být pozitivní za každou cenu, je úmorné a neautentické.
Jak nevyhořet
Jak předejít vyhoření je na tlustou publikaci, a ne jeden odstavec. Přesto alespoň ve zkratce. Pokud jste ve čtení článku došli až sem a uvědomili si některé dysfunkční mechanismy, udělali jste první krok. Nalezení příčin a uvědomění si některých myšlenkových vzorců je základem nejen pro prevenci, ale i pro případné napravování už proběhlých škod. Účinná je KBT (kognitivně-behaviorální terapie), která se zaměřuje na změnu způsobu myšlení a potažmo i chování. Disfunkční schémata se postupně nahrazují schématy funkčními. Na závěr, i když se nebudete tak moc snažit, stejně jste v pořádku. A nevěřte všemu, co se vám mysl nebo ostatní snaží namluvit.
Zdroj: autorský text (přednášky Psychoterapeutická fakulta), publikace: KBT v praxi: R. Pešek, J. Praško, P. Štípek
