Článek
Vysoká inflace, největší propad životní úrovně z celé Evropské unie, stagnace ekonomiky. Hesla, která na nás dnes a denně vyskakují z médií a prohlubují frustraci. Přestože máme za poslední roky nejnižší nezaměstnanost, tak jsme uvízli v pasti chudnutí. Dřeme, ale není to vidět. V obchodech většina z nás ostražitě sleduje cenovky, nákup potravin znamená, že zaplatíte 2 tisíce korun a odnesete si dvě ubohé tašky (vlastní zkušenost). Dát si oběd v restauraci je novodobý luxus.
Přestat jíst nemůžeme
Po covidové a energetické krizi jsem měla za to, že enormní ceny potravin (a nejen potravin) jsou jenom odchylkou a postupně se budeme vracet, když ne k normálu, tak směrem k cenám, které nejsou tak nestydaté. Nestalo se tak a ani to nevypadá, že nás čekají lepší časy. Takže se opět budeme dívat na to, jak bude šlágr minulé zimy, papriky za 200 korun kilo, šplhat k podobnému číslu. A jediné „rady“, které se nám dostává, je, že máme omezit spotřebu. Často zaznívá imperativ, že si „to nemáme nechat líbit“. Jako kdyby vina za vysokou inflaci ve spojení s nenasytností velkých firem ležela na nás, na lidech. Co vím, tak spotřebu už jsme omezili. Odnášíme si z obchodů méně potravin (za více peněz). Ale přestat jíst úplně nemůžeme. Ne každý bydlí u hranic, aby jezdil nakupovat do Německa lepší kvalitu nebo do Polska, které má „lowcostovou“ ekonomiku. Dá se šetřit na energiích, vynechat dovolené, celkově omezit spotřební způsob života, ale něco se jíst musí. Takže pro mě osobně fráze, že se necháváme zneužívat potravinovými hráči na trhu, je jako červený hadr na býka.
A že na nás vydělávají. Lidé sice chudnou, ale firmy bohatnou. Za loňský rok vykázaly třeba mlékárny Olma nebo Kunín rekordní zisk. Stejně tak České energetické závody (ČEZ). O tom, že koncern Agrofert zdvojnásobil svůj zisk na 13 miliard korun se už psalo mnoho, takže netřeba dále rozepisovat. Ceny se utrhly kvůli inflaci a firmy se na této vlně svezly. Všechno se zdražilo, lidé přestali být citliví na ceny a začaly se navyšovat marže. To vše za přihlížení České národní banky (ČNB), která dvojcifernou inflaci z počátku tohoto roku tolerovala. A protože žijeme v kapitalismu, nelze podnikům vyčítat, že se snažily vydělat, pokud jim to trh umožnil.
A právě velké firmy v době energetické krize nejvíce brečely a vydupávaly si dotace. Takže kromě toho, že při nákupu chleba přispíváme k jejich ziskům, vytahujeme pomyslně peněženku dvakrát, protože platíme ještě z našich daní dotace. To bychom si také asi neměli nechat líbit. Ale v tom případě by měl za námi někdo stát. A když myslím za námi, tak za námi, a ne před Lidlem, jak to udělal Ministr zemědělství Zdeněk Nekula (KDU-ČSL) a vykřikoval něco o mouce v akci.
Zveřejnit a zahanbit
Politici mají pocit, že drahota není jejich problém a patří to pod Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS). Ale kdyby politický establishment chtěl, tak by alespoň mohl dát explicitně najevo, na čí straně stojí. Stačí použít nástroj „zveřejnit a zahanbit.“ V angličtině „to name and shame“ je strategie, kterou politici mohou použít k tomu, aby byla zveřejněná nespravedlnost nebo nespravedlivé praktiky velkých firem. Hlavním cílem je upozornit na neetické nebo nestoudné chování podniků. Jmenovat firmu, dát jasně najevo jak amorálně se chová a zahanbit ji.
Těžko mohou politici diktovat ceny nebo je nějak omezovat. A přestože je náš trh malý, doposud se neprokázalo, že by tu někdo měl monopolní postavení. Ale ještě existuje něco jako je hájení zájmů občanů ve jménu ekonomické spravedlnosti. Je to věc i médií, když dostane nějaká firma přes prsty, tak aby se to dostatečně objevilo v mediálním prostoru. A ministr financí by měl být ten, kdo řekne „Ty…, zkus si příště přijít pro dotace.“
Je to nástroj, který se běžně v anglosaském světě využívá a umožňuje politikům upozornit na nehorázně vysoké ceny produktů nebo služeb a přinutit firmy k úpravám svého chování. Jednalo by se o lepší strategii, než dávat vinu lidem za to, že si nechají vysoké ceny líbit.
Zdroj: autorský text
