Článek
„Názory dětí budou v budoucnu hrát větší roli při tvorbě politiky.“ Nevěříte? Prohlášení jsem našla na webu organizace UNICEF (United Nations Children's Fund). Ve zprávě se píše, že „skupina pěti organizací zabývajících se právy dětí zahájila on-line průzkum a výsledkem konzultace s 10 000 dětmi má být zpráva, která má ovlivnit podobu připravované strategie EU v oblasti práv dítěte a záruk pro děti… Tato zpráva je sama o sobě historická, neboť je to poprvé, kdy tolik dětí a mladých lidí může přímo ovlivňovat a utvářet politiku EU.“
Učení nás nebaví
Text zdůrazňuje, že tímto způsobem by děti na základních školách měly mít také možnost vyjádřit své názory na věci, které se jich týkají. Děti uvedly, jaké si přejí změny. 62 procent chce méně domácích úkolů, přes polovinu učení nebaví a chce něco zajímavějšího a třetina by klasické předměty nahradila sportem.
Chápu, také mě učení nebavilo, akorát se to neřešilo na mezinárodní úrovni a už vůbec podle mých přání neskákala celá EU. Nejenže se ocitáme v bodě zlomu, kdy řada dětí doma diktuje svým rodičům, vypadá to, jako by tomu teď chtěly požehnat mezinárodní organizace a pozdvihnout celé téma ze soukromí i směrem k věcem veřejným.
Takže teď budou děti diktovat učitelům a ředitelům škol, jak má vypadat výuka? Budou se najímat další úředníci, kteří budou celou agendu zpracovávat, a děti se vlastně učit nemusí, protože už všechno ví. A budou nám vládnout.
Abych to uvedla na pravou míru, děti mají mít nepochybně svá práva a je správně, že jsou zakotvena mezinárodními úmluvami, zejména je to Úmluva o právech dítěte schválená OSN a dále právními předpisy České republiky. Ale nedostáváme se do extrému?
Máma a táta je důležitější než EU
Už v roce 2019 byl na „Dětském summitu“ v Bukurešti pod záštitou EU přijat dokument, podle kterého musí státy EU umožnit dětem podílet se na rozhodování a na politickém procesu na úrovni státní i celoevropské. S argumentem, že děti nejsou jen příjemci, ale i hybateli změn.
Podívejme se na pár citátů, které pocházejí z této konference:
„My děti jsme mnohem odpovědnější a spolehlivější, než nám společnost přiznává. Dejte nám příležitost podílet se, abychom vám to mohli dokázat a stát se lepšími dospělými.“
Zřejmě tím myslí, aby mohly být lepšími, než jsou současní dospělí.
„Žádáme, aby naše hlasy byly vyslechnuty a brány v úvahu, a nabízíme svůj závazek účastnit se upřímně, budovat budoucnost EU společně s vámi, aby budoucí legislátoři museli do politického procesu angažovat děti v co nejútlejším věku.“
Že vám to zní svazácky a budovatelsky? Mně také.
Ano, názor a hlas dítěte má být slyšen. Ale je otázkou, zdali je v pořádku dávat dětem rozhodovací moc a do jaké míry. V první řadě by měli svým dětem naslouchat rodiče, což ale neznamená, že pokaždé musí udělat kotrmelec, když si to dítě přeje. Primárně bychom je měli vést k zvídavosti, svědomitosti, otevřenosti, emoční stabilitě a přívětivosti – aby dítě obstálo v životě. A klidně jim i vysvětlit jejich práva, ale také povinnosti. A k tomu není zapotřebí EU ani jiné organizace, od toho je máma a táta.
Mladistvý idealismus a Rudé gardy
Je zapotřebí brát v úvahu, že děti nejsou emocionálně ani kognitivně zralé. Děti jsou často více emocionálně motivované než dospělí, což může vést k rozhodnutím založeným spíše na okamžitých pocitech, než na dlouhodobém zdůvodnění. Výzkum v neurovědách ukazuje, že prefrontální kůra, zodpovědná za kontrolu impulzů a dlouhodobé rozhodování, patří mezi poslední oblasti mozku, které dozrávají.
A hlavně v období puberty mají děti tendence k „morálnímu absolutismu“, který může být nebezpečný. Mládež žije v idealismu, že život jim splní všechny touhy a přání a je motivována vysokými ideály. Když se tak neděje, má pocit „beznadějně zkaženého světa“, bouří se proti tomu a z toho vyplývá bezbřehá kritičnost ke světu dospělých, kterým připisuje za vše špatné odpovědnost.
Příkladem z minulosti budiž Rudé gardy. Mládež byla v Číně v 60. letech minulého století hnacím motorem Kulturní revoluce. 10 milionů dětí bylo v Rudých gardách oslavováno jako ti „čistí“ a „nezkorumpovaní“, což je stavělo do kontrastu s dospělými, kteří byli považováni za „reakční“ a „buržoazní“. A násilně převychovávaly své neposlušné rodiče a učitele v koncentračních táborech.
Zajímavé je, že aktivisté za práva dětí a jejich inkluzi do veřejného dění jedním dechem vyjadřují obavy z možného poškození dětí zapojených do veřejných kampaní, zejména pokud čelí veřejné kritice nebo kontrole. Nechme tedy dětem jejich dětství (i s jejich právy) s tím, že jejich čas přijde spolu s dospělostí a zralostí.
Zdroj: autorský text, UNICEF, Benjamin Kuras: Zpráva o stavu civilizace, Výzkum
