Článek
Pečující a empatická láska matky je v dětství klíčovým prvkem. Toxické matky to nedostaly od svých matek a dále předávají zdeformované dědictví lásky z generace na generaci. Matka může dát dcerám jen to, co sama poznala a zažila.
Toxické matky
Takové matky vidí svoji dceru jako rozšíření vlastní identity, ne jako jedinečnou osobnost. Projektuje si do ní své přání a nesplněné sny. Chce, aby dcera byla podle jejich představ, potřeby a osobnost dcery jsou ignorovány. Pro toxické matky je důležitější, jak dcera vypadá, co dělá, její výkon než to, jak se opravdu cítí. Chybí opravdové spojení a propojení ve vztahu matka-dcera na základní úrovni. Není zde podpora ani empatie. A dcera má pocit, že si lásku a pozornost musí zasloužit, místo toho, aby se jednalo něco bezpodmínečného.
Někdy, naopak místo ignorování dcery a jejích potřeb, matka dceru dusí a pohlcuje svojí angažovaností. Většinou to matky myslí dokonce dobře a z jejich pohledu dělají pro dceru to nejlepší. Ale ne nadarmo se říká, že cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly. V dospělosti vznikají u dcer pocit „Nejsem dost dobrá“. A o to víc se snaží okolí svou hodnotu dokázat jako obrana pro křehké nebo žádné sebevědomí, které se hroutí.
Nechci být jako moje matka
Nedostatek lásky, pochopení a přijetí je něco, co se dědí napříč generacemi. Vznikají tak emočně zdevastované linie dcer a matek, dokud se to nějaké z nich nepodaří přetrhnout. V naší kultuře se mateřství idealizuje a pro dcery narcistických matek je těžké čelit své minulosti. Hodné holky se učí, že mají negativní pocity potlačovat či je alespoň bagatelizují. „…pořád je to moje máma“ je myšlenka, která se objevuje v hlavě, jako by negativní pocity vůči rodiči bylo tabu a něco nepřijatelného.
Ale už jenom uvědomění, že možná naše matka dělala maximum v rámci svých možností, ale dělala to blbě, je první krok, jak z kruhu vystoupit a nabídnout své dceři něco jiného. Také nejspíš s chybami, ale už odlišnými.
Když chceme něco změnit, uvažujeme černobíle a pak se stane, že se „s vaničkou vylije i dítě“. Není nutné a priori odmítat vše, co dělala naše matka. Například pokud nás ignorovala a nebyla na vás napojená, tak své dítě můžeme chybně zahltit přehnanou péčí. Nebo opačně, pokud nás matka dusila, budeme dávat dítěti naprostou svobodu bez jakýchkoliv hranic. A v dospělosti z něj vyroste člověk bez pevné identity a integrity.
Konec generačního prokletí
Jizvy, které si neseme z dětství nikdy zcela nezmizí. Ale mohou se více zhojit tak, abychom netrpěly a nepředávaly narcistickou dynamiku dětem. Tím, kým jsme, je sice výsledek minulosti, ale není to konečně definováno. Každá lidská duše má potenciál na další vývoj.
Prvním krokem k uzdravení je přijmout fakt, že naše matka byla toxická nebo vykazovala nějaké črty. Rozumové přijetí je předpokladem pro další fáze ke zhojení ran. V další etapě přichází zaměření na pocity. Dcery toxických matek se naučily být dobré v popírání pocitů a potřeb, protože v dětství se o ně nikdo nezajímal nebo byly kritizovány jako známka slabosti. Emocím se nepřikládala žádná hodnota. Cesta ven může vést skrz znovu prožité trauma (nejlépe formou terapie). Možná si dcery takových matek můžou začít dovolit začít truchlit „nad matkou, kterou nikdy neměly“. Tím lépe najdou své autentické já a dostanou se z otěží, kterými je má matka generačně svázané.
Zdroj:
Karyl McBride: Budu vůbec někdy dost dobrá?
L.Jandová, D.Kaplanová: Temné matky a jejich dcery
