Článek
Hlavně, ať nejsem jako moje máma. A pak se přistihnu, že jsem něco řekla, udělala nebo použila úplně stejný tón či gesto jako ona. A to je ještě jenom vnější chování, které si člověk uvědomuje. Je mi jasné, že v nevědomých hlubinách kolují zakořeněné vzorce, kterým se sice snažím zdánlivě vyhýbat, ale pevně tam sedí zasazené už dětství a vyvěrají ven.
Mnoho lidí doufá, že jakmile odejdou z domova, nechají své rodinné problémy z dětství za sebou. Mnozí z nás však zjišťují, že podobné pocity a vztahové vzorce, zažívají ještě dlouho poté, co rodinné prostředí opustili. A opakují stejná generační schémata. Ta se v rodových linií dědí a často si jich ani nejsme vědomi, jen náhle s úžasem zjistíme, že jsme stejní jako naši rodiče. Anebo se snažíme o pravý opak a vytváříme další dysfunkční vzorce, které předáváme na vlastní děti.
Základní potřeby v dětství a jejich narušení
V ideálním případě dítě vyroste v prostředí, kde platí tří základní axiomy:
Bezpečí. Dítě nemá pocit žádného ohrožení. Svět i rodinu považuje za bezpečné místo. To je narušené v momentě, kdy se rodiče mezi sebou hádají, probíhá mezi nimi nebo směrem k dítěti násilí psychického i fyzického charakteru.
Přijetí. Rodiče mají dítě rádi takové, jaké je. To nemá pocit, že si musí jejich lásku zasloužit. Věty typu „Teď už tě nemám ráda, když takhle zlobíš,“ zejména ze strany maminek zadělávají na slušné trauma. Rodiče často podmiňují svou lásku k dítěti jeho výkonem jako jsou výsledky ve škole nebo ve sportu. Dítě si pak do dospělosti nese chybný vzorec, že si lásku musí něčím zasloužit, protože jinak nemá jakožto pouhá živoucí bytost žádnou hodnotu.
Patří sem i přijetí dítěte nejen s jeho nedostatky, ale i s projevy negativních emocí. Rodiče často dětem zakazují se cítit špatně. „Nebreč, nebuď smutný, nebuď citlivka,“ jsou jen příklady toho, kdy si člověk vybuduje pocit toho, že emoce jsou něco vadného a nesmí je cítit, a už vůbec ne dávat najevo.
Ocenění. Každé dítě potřebuje podporu a pozitivní zpětnou vazbu. Pokud vyrůstá v rodině, kde jsou rodiče příliš kritičtí a dítě neustále shazují ve smyslu „neumíš, nedokážeš“, vychovají z něj nejistého a často zlomeného člověka.
Děti vyrůstající v takových rodinách si pravděpodobně vytvoří nízké sebevědomí a budou mít pocit, že jejich potřeby nejsou důležité nebo že by je snad ostatní neměli brát vážně. V důsledku toho mohou v dospělosti navazovat neuspokojivé vztahy.
Hádky i mlčení jako generační schémata
Pokud se v rodině řeší konflikty hlasitými hádkami, dítě to považuje za normální, a pravděpodobně tak bude fungovat ve své vlastní rodině. Nebo se naopak vymezí a bude se snažit o naprostý opak. Při konfrontaci s partnerem se stáhne do uraženého mlčení a pasivní agrese.
V některých rodinách je běžné konflikty přecházet mlčením. Možná proto, že sami rodiče nevědí, jak o problémech mluvit, možná se bojí svých emocí a možná to má úplně jiný důvod. Za pár let jejich děti vyrostou a pravděpodobně začnou používat stejné strategie. Nebo se jim chování rodičů příčí natolik, že se vůči němu radikálně vymezí. Vlastně se pořád chovají stejně, jen s opačným znaménkem.
Extrémním příkladem je násilí ve vztahu. Pokud jsou děti svědky domácího násilí mezi rodiči, můžou se naučit, že takto se řeší problémy ve vztahu. Dojde k úplnému posunutí hranic a vnímání toho, co je akceptovatelné. Důsledkem může být, že se toto dítko v dospělosti stane agresorem – nebo naopak obětí. A i když by možná chtělo řešit konflikty jinak, alespoň zpočátku neví jak. Nikdy to od nikoho nemohlo odkoukat.
A co rodiče, kteří byli kritičtí? Já sama mám mámu, které nebylo nikdy nic dost dobré. Nebyla jsem dost hezká, dost štíhlá, dostatečně úspěšná. Nejen jako dítě, ale ještě v ranné dospělosti jsem si držela dětský nezdravý vzorec, kdy jsem měla pocit, že si musím její ocenění a tedy lásku zasloužit. To se pak člověk staví na hlavu, dře ze sebe kůži, aby si ho rodič konečně všiml a pořád nic. Než konečně zjistí, že si vlastní hodnotu určuje sám. Byť se snažím být vůči vlastní dceři jiná a neshazuji ji, bylo by pokrytecké říct, že to tam není. Sice ji říkám „To se ti moc povedlo,“ uvnitř mě je ale jiný hlas, který ji kritizuje, je to hlas mé matky „Ježíši, to neumíš pořádně kotrmelec, všichni děti ho umí a ty jsi takové nemehlo.“
Jak reagovat na dysfunkční rodinné vzorce
Někdy děti zdědí destruktivní, nezdravé a toxické vzorce interakce. Když tyto děti vyrostou v dospělé, musí si položit otázku: Co s tím mám dělat? Jak se mám posunout dál? Existuje několik možností. Ale vy, co už znáte mé texty víte, že se pokaždé zaklínám tím, o jak dlouhodobou práci se jedná a většinou je nutný terapeut. Ale kdo se chce alespoň částečně podepřít sám, nechť čte dál.
Samozřejmě se můžete stát opakovatelem a jet v zajetých kolejích. Je to nejjednodušší cesta, ale bolesti se předávají dál a generační prokletí tak neskončí.
Nebo přejdete na opačnou stranu spektra chování. Z člověka se stane odmítač všeho, čím jeho rodič, nebo rodiče byli. A často je tak vzorný odmítač, že s tím špatným popře i to dobré, čeho se mu dostalo a nezřídka začne vytvářet nové destruktivní cykly.
Vytvoření něčeho nového
Je to pomalá a náročná práce. Uznává minulou destrukci, ctí její dopad a vytyčuje jinou cestu vpřed. Je však také nejvíce osvobozující. Vytváří skutečný posun vpřed a zároveň přerušuje generační cykly.
Pokud se do toho chcete pustit sami, zkuste se zaměřit na následující:
- Reakce na stres. Jak se chováte, když se cítíte pod tlakem nebo ve stresu? Jsou zde určité vzorce, které se opakují? Uzavřete se, jste agresivní, nebo se naopak snažíte vyhovět druhým na úkor svých vlastních potřeb?
- Komunikace. Jakým způsobem vyjadřujete své myšlenky a pocity? Používáte určité fráze nebo tón projevu, které mají původ ve vašem dětství? Jak reagujete na kritiku nebo konflikt?
- Vztahy. Jaké role obvykle zaujímáte ve vztazích? Jste vždy pečovatel, oběť, rebel, nebo něco jiného? Tyto role mohou pocházet z rodinných dynamik, které jste zažili jako dítě. A nerozpadají se vám třeba vztahy vždy ve stejné fázi ze stejných důvodů?
- Emoční reakce. Jaké emoce je pro vás nejtěžší zvládnout? I to může ukazovat na vzorce, které jste si osvojili jako způsob, jak se vypořádat s nepříjemnými situacemi.
- Tělesné reakce. Některé naučené vzorce chování mohou být spojeny s tělesnými reakcemi, jako je napětí, nadměrné pocení, zrychlený tep a podobně. Kdy a proč se u vás tyto reakce objevují?
- Prokrastinace a vyhýbání se. Existují některé úkoly nebo situace, kterým se vyhýbáte nebo je odkládáte?
Možná budete překvapeni, když upřímně nahlédnete pod povrch a zjistíte, jaké skutečné motivy toto chování ženou. A možná neodhalíte příčiny a „jen“ si připustíte pocit, že je něco špatně, že tohle není to, co chcete, a že musíte něco změnit, i když zatím nevíte co. Nestačí jen vzorec rozpoznat a zničit, je potřeba ho nahradit chováním, které je žádoucí a bude nám dávat smysl.
Zdroj: Autorský text, Kognitivně behaviorální terapie v praxi- R. Pešek, J. Praško, P. Štípek, Psychologie
