Článek
Tak takhle tedy zemřu. Opuštěná, v posledním baráku na konci vesnice, zavátá sněhem. Klepu se v horečce zimnicí, potím se a dojít si na záchod rovná se pochodu smrti. Odevzdaně ležím v posteli, možná viróza nebo covid, a střídavě upadám do mdlob. Vždycky jsem se bála, že v závěru života skončím nemohoucí někde v „eldénce“, ale nakonec mám poetický výhled z okna na smrčky a žádný nemocniční zápach dezinfekce, nemoci a smrti. Akorát to nějak nemůžu ocenit.
Doktor? Nemohu se k němu dostat
Odevzdávám se rezignaci a přestavuji si, kolik lidí mi asi tak přijde na pohřeb, doufám, že tam minimálně budou všichni mí bývalí se zlomeným srdcem, jak prohloupili. A dojde jim, jak jsem byla skvělá, tolerantní, vnímavá a oddaná žena. Nebo možná úplně nebyla, ale minimálně jsem o tom četla hodně knih a článků. Hledám v duchu ještě varianty, jak to přeci jen přežít. Nejbližší lékař (potažmo lékárna) je v Trutnově, tam nedojedu. I kdybych to odřídila, nejsem schopná hodinu odhazovat auto ze závěje a prokopávat cestu. Volat si sanitku? Je sněhová kalamita, a to by sem musel nejdřív zajet pluh, téhle naivní myšlenky už jsem se vzdala.
Doufám, že aspoň dcera zůstane zdravá, protože dětská pohotovost v Trutnově je zrušená a musí se až do Hradce Králové, což je bez mála hodina cesty. Představa, že se něco stane,a já vezu dítě lapající po dechu hodinu autem je noční můra. Uvažuji, jestli by tu mohl přistát vrtulník, pozemek kolem baráku je velký dost. Asi by stejně zapadl do závěje. A s dojetím vzpomínám na chudý indický venkov, kde jsem se dostala pěkně rikšou až do místní nemocnice (nejdřív jsem si myslela, že je to kůlna), tam mě sice položili na zem, ale za to přikryli dečkou a píchli do mě kapačku, to byl luxus. Ale uznávám, že v Indii bývá o něco méně sněhu než Bernarticích. A co teprve lékařská péče v Praze, všechno hned za rohem a když spadne vločka, hned roztaje nebo ji nemilosrdně zničí sypač.
Nevím, jestli si tohle pražská kavárna někdy uvědomila, že rozdíl mezi dostupností zdravotní péče na venkově a ve městě je jako srovnávat jízdu v luxusním sporťáku a jízdu na oslíku, který se plahočí přes zaváté pláně. Sarkasmus stranou, zatímco Pražané mají svůj komfort, venkovským oblastem nezbývá než houževnatost. A politici sice objíždějí kraje, nechávají se fotit tu i onde, ale nemám pocit, že by se v tomhle směru něco dělo.
Přichází večer a slyším zvuk motoru, to se z práce vrací soused Láďa a veze mi léky. Nejistým krokem se šinu ke dveřím, děkuji za již několikátou záchranu života a hledám pohledem dceru, která sedí zachumlaná na gauči v obýváku. „Papala jsi něco? „Nepapala,“ dívá se na mě statečně. Hladová a v zimě, doufám, že mě ještě nepřijede zkontrolovat sociálka. Nepřijede, protože se sem nedostane, všechno je dobrý.
Soused Láďa, díky němuž jsem přežila život na venkově
Vzdávám se, ale otužilá a zocelená
S jarem sundávám bagančata i ušanku, nejen venku, ale i uvnitř baráku je teplota konečně mírně nad nulou. Kvituji, jak jsem otužilá díky nefungujícímu topení. Když jsem byla na návštěvě u přátel v Praze, padala jsem vedrem, zatímco oni byli ve svetrech, já jsem se k jejich radosti svlékala téměř do spodního prádla. Jsem mistryně v otužování, a to prosím i bez metody Wim Hofa. Kdo neví, co to je, tak čtěte. Hlavně mezi městskými lidmi se stalo obrovským trendem otužování a správné dýchání a řada z nich si neváhá zaplatit drahé workshopy, aby věděli, jak na to. A pak dvakrát za zimu vlezou do Vltavy, aby ukázali, hlavně na sociálních sítích, že oni jsou ti praví ledoví muži. Přitom stačí jedna zima v lednici, které optimisticky říkám obývák.
Maluji celý dům, kytuji díry po šroubech, rozkládám nábytek a nově koupenou sekačku věnuji Láďovi, který je z takového dárku celý dojatý. Na venkově se totiž nejvýše hodnotí praktické dárky. Určitě lepší, než poukaz na wellness nebo masáž. Beru kočku, dceru a sedáme do auta směr Praha. Měl to být původně „rok na vsi“, ale nejsem Alois Mrštík (autor knihy Rok na vsi. Pozn. autorky textu) a mám za sebou jen deset měsíců.
Poslední sbohem Vraním horám
Sunu se kolonou k Praze a přede mnou se rýsuje typická zástavba skladů a obchodních center na periferii města. Beton, hutný provoz a šedý opar. Jak já jsem šťastná a do očí se mi derou slzy dojetí, žádný sníh, tráva, natož smrková větvička nebo jiná ozvěna přírody. Mým snem je jít hned na Jižní Město nebo Černý most a tam si prohlížet paneláky. A v dalších měsících odmítám vytáhnout paty ven z téhle betonové civilizace. Až se moje trauma z pobytu na vsi zmírní, tak jsem ochotná rozšířit perimetr až k Říčanům, ale to ještě chvíli potrvá.
Po prohlídce panelových sídlišť si slibuji latté se sójovým mlékem. A jsem ochotná u toho vydržet stížnosti Pražáků, kteří řeší „problémy prvního světa“. Že jejich latté nebylo dostatečně rychle připravené a museli na něj čekat skoro čtvrt hodiny, nemohou si nikde nabít telefon a jak je složité si vybrat ten správný styl jógy, když jich je dneska tolik.
Jsem zocelená lekcí mimo komfort pražského pohodlí. Odešla jsem z pohraničí, kde jsou lidé odolní, ne vždy usměvaví, ale s reálným smyslem pro to, co je důležité. A jsem rozkročená v obou světech s návrhem pro každého Pražáka: Jeďte na rok do Sudet a buďte tam o samotě, buď řadu věcí přehodnotíte, nebo vás to ohlodá na kost.
