Článek
Původní idea byla, aby se nastolila rovnost na pracovišti mezi muži a ženami a aby ženy nebyly sexuálně obtěžovány. Jenže jsou ideály a pak je realita.
Me Too jen pro celebrity
Celé hnutí se stalo záležitostí privilegovaného kruhu. Když budeme trochu pejorativní, můžeme říct, že sociálními sítěmi posedlé VIP celebrity chtějí zúčtování se sexuálními útoky.
Úspěchy hnutí Me Too existují totiž především v privilegovaném kruhu, a to jak pro oběti, tak pro pachatele. To vedlo k tomu, že se v centru hnutí ocitly spíše okázalé akce, jako je oblékání herců na Zlaté glóby do černého na protest proti sexuálnímu obtěžování, než aby se soustředily na kampaň na posílení ochrany obyčejných žen. Rozumějte tomu tak, že se základem stala idea, kolik je žen na pozici generální ředitelky a ne kolik jich pracuje za minimální mzdu. Takový kapitalistický feminismus.
Všechno začalo veřejným odhalením Harveyho Weinsteina jako sériového násilníka a následoval rozsudek za trestný čin, což bylo dlouho očekávaným odsouzením institucionalizovaného zneužívání v Hollywoodu. Položte si však otázku, zda by byl výsledek stejný, kdyby byl Weinstein šéfem, který zaměstnává a sexuálně napadá zaměstnankyně (třeba uklízečky) pracující za minimální mzdu místo známých hereček?
Sexuální obtěžování v práci se stále děje dnes a denně a oběti si nedovolí říct ani slovo, protože výplatu potřebují a nemohou si dovolit přijít o práci. Moje kamarádka Valérie (26) (jméno bylo na její žádost změněno) pracuje jako státní zaměstnanec. Má toxického šéfa, který každý den vynáší nemístné narážky na vztah s jejím přítelem, dává jí najevo, jak ženami pohrdá, činí naprosto nevhodné invektivy směrem k ní a oproti svým mužským kolegům na stejné pozici, má Valérie nižší plat. Na příplatky pro ni podle šéfa prý už nezbývá. Z práce se bojí odejít ze strachu, že by mohlo trvat dlouho, než si najde něco jiného a poslední, co by chtěla, je brojit proti svému nadřízenému na sociálních sítích. Pokud by ústřední postavou byla známá, finančně zajištěná herečka, může si dovolit o „kšeft“ přijít. A pokud nemá mentalitu viktoriánské hospodyně, stačí jednoduše říct „ne“ a prásknout dveřmi. Tuhle výsadu a opravdovou možnost volby má ale jen promile z nás.
Když je mrknutí sexuálním obtěžováním
Dostáváme se k další příčině pádu hnutí Me Too, a to jsou falešná obvinění. Jak se ženy bojí sexuálního obtěžování, tak muži (zejména v USA) jsou v panice, že je nějaká žena obviní. A to až do té míry, že když se mají stát například ženě mentorem, chtějí u toho mít třetí osobu, pro jistotu. Považte, že se za sexuální obtěžování považuje i nevhodné odsuzování člověka podle jeho atributů anebo sem dokonce patří i mrknutí nebo hvizd. Ve světle takového výčtu může být sexuálním obtěžováním v podstatě cokoliv. Tedy, pokud je to pro onu osobu urážlivé a když bude člověk dostatečně přecitlivělý nebo vztahovačný, trestný čin nebo přestupek je na světě. Takže místo toho, aby se Me Too soustředilo na nejzávažnější případy zneužívání a obtěžování, vytahují se do popředí banality.
Hnutí se snažilo svět uhladit, dát mu nálepku korektnosti, jako bychom toho neměli dost a zejména na západ od nás se z toho stal hon na muže.
Ať si celebrity vyberou stranu barikády
A v neposlední řadě je zde patrné pokrytectví. Když už jsou tváří hnutí známé herečky, měly by být ve svém postoji konzistentní. Jedním dechem se bijí za to, aby ženy nebyly sexuálním objektem, na straně druhé zásobují své sociální sítě nahými fotkami. Například herečka Jennifer Aniston byla hlasitou zastánkyní Me Too, což jí nebrání v tom, aby pravidelně nezásobovala internet téměř nahými fotkami. To samé třeba Gwyneth Paltrow. Nikdo nic nenamítá proti nahatým fotografiím, jen je dobré si vybrat, na které straně barikády chce člověk stát. Jestli to jsou ideály, které brojí proti sexualizaci žen nebo jestli dotyčná potřebuje uznání, že je sexy a zviditelňuje se.
Za mě osobně neudělalo Me Too nic pro rovnost mužů a žen. Naopak proti sobě obě pohlaví postavilo, oba tábory mají své (oprávněné) obavy. Muži se bojí udělat jakoukoliv chybu, paradoxně to ještě může vést k tomu, že budou raději na pracovní pozice přijímat muže, aby se vyhnuli problémům. Žádné hmatatelné řešení, které by pomohlo milionům pracujících žen na světě není, kromě prázdných frází. A extrémy typu, že je možné někoho žalovat za nevhodný pohled, jsou příkladem deformace. Čímž nechci bagatelizovat sexuální násilí nebo obtěžování, které má být v závažných případech tvrdě postihováno, jen se nesmí stát, že to celé zhloupne a stane se ve svém důsledku nástrojem pro zviditelnění.
Pozn. Děkuji z námět Ing. Evě Tůmové
