Článek
Nedávno se na internetu rozvinula diskuse, kdo je to vlastně „samoživitelka“. Žena, která dítě výhradně živí i vychovává? Nebo jí přispívá otec dětí a ona jen vychovává. Případně je to někdo, kdo se válí na gauči, žije z alimentů a celý den si jenom piluje nehty a šoupe nohama?
Není samoživitelka jako samoživitelka
Asi se pod to dá schovat vše a pojem matka samoživitelka tak může být někdo zavádějící. Snad by bylo možná přesnější používat pojem „spoluživitelka“, u těch, kde domácnost výrazně dotuje ex, anebo „spoluvychovatelka“, pokud otec dětí jeví o své ratolesti zájem a tráví s nimi více času. Ano, zní to příšerně, proto novináři zůstávají u generalizace „samoživitelka“, ať už se pod tím skrývá jakýkoliv příběh.
A znám ze svého okolí story, kdy je žena opravdu na všechno sama včetně výchovy i vydělávání peněz, ale na straně druhé, třeba moje známá žije v bytě, který jí platí přítel, na děti platí štědře, bere si je k sobě velmi často a k tomu mají všichni servis a pomoc s hlídáním od širší rodiny. Ano, trochu ze mě mluví závist, ale jen dávám příklad, že není samoživitelka jako samoživitelka.
Sebelítost je k ničemu
Možná jste si všimli, že se s dojemnými a srdceryvnými příběhy matek samoživitelek roztrhnul pytel. Prokliková žurnalistika objevila zlatý důl a chrlí jeden článek za druhým. A musím říct, že mě to občas zvedá ze židle. Ano, mě, také matku samoživitelku.
Vynechám tragické osudy, když ženy zůstanou samy s nemocným dítětem nebo jsou samy nějak zdravotně postižené. To je hodno velkého soucitu a výrazné pomoci ze strany státu. Na straně druhé, je tu velká skupina těch, co jsou tzv. „řaďačky“. Jedno až dvě děti, výživné otec dětí někdy platí, někdy ne, jinak o ně zájem nemá. Řaďačka jsem i já.
Bohužel se část z nich vžívá do role chudinek. Bijí se v prsa, že umí vyžít se stovkou na týden a jí jen rohlíky. Bezva, vyžít s pár korunami je umění a já to nikomu neberu, ale tohle zacyklení, soutěž „kdo je na tom hůř“, nikam nevede. Chápu, že každý má různé možnosti, vzdělání a potenciál k tomu se zvednout. Ale začíná to tím, že člověk přijme odpovědnost za svůj život, za osud svých dětí a začne konat. Místo stěžování si na to, jaký byl exmanžel hajzl a jak všichni včetně dětí teď trpí. Mimochodem můj ex byl také hajzl.
„Muset“ není hrdinství
Teď se poplácám po rameni já (nikdo jiný to neudělá, víme). Exmanžel odešel ještě před narozením dcery, vídá se s ní jednou za rok, výživné občas přijde, ale spoléhat se na to rozhodně nedá. Zůstaly jsme samy dvě holky, mně se rozpadl byznys, protože s miminkem toho člověk moc nestihne. Žádní prarodiče, kteří by pomohli, nejsou. A že bylo období, kdy nebylo s prominutím, co do huby. Záchvaty sebelítosti byly k ničemu, protože ty mi poplatky nezaplatí a z přídavků od států oproti jiným maminkám vyžít neumím.
Přestože mám vystudované dvě vysoké školy, tak jsem začala třeba rozvážet jídlo. Totální pakárna, ale ta situace není o tom, jestli se člověku chce nebo nechce. Psala jsem bulvární články a kroutila se u toho jak had, protože mi to je z duše protivné, a pořád hledala jakoukoliv práci z domova.
Když tak jen vsuvka pro ty, co nechápou, proč si matky samoživitelky nenajdou normální zaměstnání. Pokud je člověk na dítě sám, tak ho musí někdo dopravit do školy (školky), vyzvednout, odvézt na všechny kroužky, dělat s ním úkoly a pak s ním být ještě tak 3 měsíce z roku doma, protože je nemocné. Kamarádka, říkejme ji třeba Marie, byla zaměstnaná přesně půl roku, než ji vyrazili, protože byla doma s nemocným dítětem častěji než v práci.
Takže brigády, částečné úvazky (aby člověk u nás pohledal) nebo práce z domova. Cokoliv, klidně utírat dědkům zadky, hlavně ať se stíhá koordinovat s režimem a rozvrhem dítěte.
Po sérii úvah, že na tancování u tyče už jsem moc stará a milionáře asi taky neklofnu, utahaná matka po 40 s děckem za zadkem není terno a bylo jasné, že Elon Musk ani Jeff Bezos na mě nečekají. Tak jsem spojila několik prací a výdělků dohromady. Jako padám na hubu, o tom žádná. Osobní život nula, nemluvě o luxusu, jako jsou nějaké koníčky. Ale žijeme s dcerou, troufám si říct, důstojně.
Dělám tátu (finance, opravy v bytě, tahání těžkých věcí) i mámu (výchova dítěte, domácnost, přiznávám, že vařím málo a blbě) a tak nějak to jde. Není nutné natahovat ruku ke státu nebo k nějakému chlapovi, aby se postaral. A nepovažuji se za hrdinku. Hrdina je někdo, kdo má možnost volby, a protože má silný morální kompas, vybere si tu těžší cestu. V tomhle případě možnost volby není, člověk jednoduše musí.
