Článek
„Bídáku Karle Čapku, vrtichvoste, hradní kadidelníku, co tomu teď říkáš, ty zlosyne, ty netvore hradní?! Teď z toho dostaneš bílou nemoc, kterou jsi beztak toho Hitlera jen podráždil a možná k plánu na nás dal tak popud! Jako 21. května k stavbě opevnění, jak řekl Hitler. To jste to tedy s tím žvanilem-židem-osvoboditelem-hrobařem-republiky vyhráli, vy sebranko levičácká!“
Mohlo by se zdát, že je to jeden z výlevů na moderních sociálních sítích, kterých jsme svědky dnes a denně, ale je to ukázka anonymního dopisu, který Karel Čapek dostal ve 30.letech minulého století. Takových obdržel stovky a nejspíš urychlily jeho smrt.
Karel Čapek jako „viník“ Mnichovské dohody
Štvaní oběti prostřednictvím nadávek a osočování má v naší krajině delší tradici, než bychom si přáli. Jiné kulisy, ale paralela se opakuje. Stejně jako dnes žene společnost do vln nenávisti snaha ukázat prstem na viníka, který může za frustraci z politických událostí, i před 85 lety hledá část národa někoho, koho označí za původce situace a udělá si z něj hromosvod. Konkrétně se jednalo o Mnichovskou zradu. Během listopadu a prosince 1938 se objevila řada článků z per pravicových a katolických intelektuálů, kteří dávali Čapkovi vinu za pomnichovský osud republiky. Deziluze ze zrady našich spojenců vedla mezi lidmi k hledání viníka. Masaryk již nežil, Beneš byl pryč. Karel Čapek měl k oběma blízko, tak byl první na ráně jako symbol masarykovské politiky
Přitom to byl paradoxně právě Čapek, kdo před rokem 1938 upozorňoval na nebezpečí plynoucí ze strany Německa. A těžce nesl, když se za nás státy jako Francie a Velká Británie nepostavily ve sporech s Hitlerem. Jako jeden z mála našel tu odvahu a vyjádřil svůj nesouhlas v novinách. Mnichovská dohoda totiž znamenala v jeho očích zásadní ohrožení demokracie v Československu.
V osudových měsících Československa roku 1938 vydal nejvíce ze svých duševních i tělesných sil, začal nápadně hubnout, mluvil, vysvětloval a naléhal, aby Francie a Anglie nedaly zahynout naší zemi… A potom přišel Mnichov. Čapkovy věřící i věštící oči vzplanuly zoufalstvím, odmítal jídlo, vysílený, poražený a uštvaný si se zlověstným klidem uvědomoval, že je zbytečný. „Zdá se mi, že už tu nemám co dělat. Byl bych směšnou figurou, můj svět umřel, věřil jsem totiž v jakési závazky, v takzvanou čest, ve smlouvy a v podobné věci. Myslím, že bych se v téhle tlačenici nevyznal,“ cituje spisovatele a jeho žalostný stav biografie Karla Čapka: Brána Věčnosti (M. Šulcová).
Anonymní dopisy, dráty a šibenice
A nebyl symbolem „viny“ jen pro lidi, kteří se probírali do děsivé reality po „Mnichovu“, ale i pro ty, kteří naopak nebyli schopní prohlédnout zlo a stavěli se na stranu nacistů. Kromě nich mají svůj díl viny na „honu na čarodějnice“ i pronacisticky smýšlející žurnalisti a jejich mediální hyenismus, skrz který se na Čapka zaměřili. Nenávistné útoky šly ještě dál. Kdosi mu natřel kliku u domovní branky výkaly, před vstupem do domu někdo natáhl drát, aby o něj Čapek zakopnul. Také mu vytrvale kreslili na zídku u domu šibenici a rozbíjeli kamenem okna.
Dopisy plné urážek a gramatických chyb mířily ke spisovateli, který byl už v té chvíli nemocný a slabý a těžko se mohl bránit. Zároveň se lišil svojí inteligencí a oblíbeností ve světě, což se neodpouští. Množství anonymů bylo takové, že je před Čapkem museli jeho blízcí tajit. Olga Scheinpflugová (žena Karla Čapka) později řadu z nich předala otci Tomáše Halíka.
„Dostávám dnes úplně stejné anonymy,“ svěřuje se Halík. „Jsou v nich celé věty stejné. Stejné gramatické chyby, stejné vulgarismy. Jako by vrstva, které Masaryk říkal patologická sedlina společnosti, v některých chvílích vybublala a jako ti mloci vylezla z kanálů.“
Jak se vyjádřila Olga Scheinpflugová: „Karel Čapek byl vlastně uštván poměry, útoky v tisku, dopisy anonymů a výhružkami.“ Ačkoliv spisovatel zemřel na zápal plic, můžeme obrazně říci, že skonal na citlivé srdce, které nevydrželo zlo, jímž ho zničili lidé ve vlastní zemi.
Zdroj: M. Šulcová: Brána věčnosti
