Článek
Převrat v roce 1948 přinesl vlnu znárodňování a vydali jsme se cestou sovětského vzoru. Prakticky všeho se zmocnil státní obchod, zemědělci se proměnili v „jézéďáky“ a normalizace zničila jakoukoliv soutěž a konkurenci. A podle toho to vypadalo.
Toaletní papír a džíny jako zázrak socialismu
Nedostávalo se zboží, legendární fronty na banány a nedostatek toaletního papíru snad netřeba ani zmiňovat. Ale tak nějak s tím už lidé počítali a stalo se to standardní součástí jejich životů. I když s banány se dá asi smířit lépe než s toaletním papírem. A když už byl, tak to byl horor. Já si vzpomínám na tvrdý a kluzký „toaleťák“ (ano, zažila jsem si komunismus) a utírat se s ním bylo hotové utrpení. Ale možná se velkým nostalgikům po dobách minulých stýská i po tomhle. Teď mám růžový, měkký, se vzorem ovečky a každé ráno vzdávám hold demokracii i kapitalismu, se všemi chybami a nedostatky. Toaletní papír a ještě džíny byly dva zázraky socialismu, sice nebyly v obchodech, ale každý je měl doma.
Vařit za socialismu také nebyl žádný med. Těžko mohly ženy plánovat, co bude k večeři, když byly závislé na nevyzpytatelnosti obchodů. Stát sice stál i padal s pětiletým plánem, ale paradoxně si normálně člověk ani nemohl rozvrhnout, co bude ten den jíst. Uznávám, že dnes všechno v obchodech máme, ale zase na to nemáme peníze. Inu, alespoň se na to můžeme dívat.
A nebyly to jen potraviny, které chyběly na pultech. Nebyly třeba cihly, díly na auta ani hygienické potřeby. A obyvatelé ČSSR to vraceli státu po svém. Zcela běžné byly nákupy během pracovní doby. V knize Co bylo a nebylo za reálného socialismus popsal autor kuriózní historku. „V lednu 1972 si řidič autobusu v pražské Veletržní ulici odskočil do tamní samoobsluhy, a to mohli jeho pasažéři ještě mluvit o štěstí, protože se zdržel jen deset minut.“
Kradli všichni
A v samoobsluze se všechno neslo ve znamení front, fronta na vozíky, fronta na výkup lahví a další u pokladny. A tam, kde fronty nebyly, jste se mohli spolehnout na to, že nic neseženete. A i když byly ceny za socialismu pevné a vytištěné na obalu, tak se stejně kradlo. Nejvíce to byli zelináři a řezníci. Nedostatečná nabídka zkrátka vytvářela korupční prostředí. A v tomhle můžeme najít i dobrou paralelu s dneškem, kdy potravináři mají v posledních dvou letech nebývalé zisky, akorát že se to děje legálně, byť neeticky. Nabídka ovoce a zeleniny byla tehdy vždy sezónní, ale zase jsme měli jistotu, že rajská jablíčka budou mít opravdu chuť a nebude to jen jakási hmota. Tehdy ještě vyrůstaly ze skutečné hlíny a svítilo na ně opravdové slunce. Každopádně za komunismu byla míra nepoctivosti všude stejná, vždyť heslo doby znělo: „Kdo nekrade, okrádá vlastní rodinu.“
Na co si pamatuji velmi dobře a vy možná také, byly pojízdné prodejny. Když jsem bývala u táty, který žil na malé vesnici, tak tam jednou za týden přijel upravený pojízdný autobus (normální obchod tam nebyl). A výběr byl sice dost omezený, základní potraviny a v lepším případě nějaké sušenky, ale pro nás děti to byla sláva.
Štěstí v Tuzexu
Za to v Praze bylo na tehdejší poměry hej, protože tam byl Tuzex. Nedostižný ideál zahraničního obchodu se nezjevil v socialistické ekonomice zčistajasna. Vzorem byl tzv. TorgSin, který vznikl v Sovětském svazu ve třicátých letech během hospodářské katastrofy. V Československu nejdříve vznikla pobočka Ex, kde se prodávalo zboží cizincům za dolary a od padesátých let se dalo platit odběrnými poukazy neboli bony. Ty se kupovaly u Státní banky za devizy nebo zlato. Později vzniká název Tuzex a je oblíbený v celém východním bloku, dá se říct, že naše země byla v tomhle směru průkopníkem a inspirací pro ty ostatní. Oficiálně se nedaly bony za koruny koupit, ale černý trh s nimi jen kvetl. A veksláci prodávali obvykle jednu tuzexovou korunu za pět „obyčejných“. A lidé na konci šedesátých let zažívali pocity štěstí, když se z nich na chvíli stali místo občanů druhé kategorie občané kategorie první, když si z Tuzexu odnášeli zahraniční kosmetiku, běžně nedostupné potraviny, zmíněné džíny nebo elektroniku.
A co jsme si vynalézavě nemohli pořídit u nás, tak se ještě vynalézavěji pašovalo. Pamatuji si, že jsme v bývalé Jugoslávii kupovali nějaké zlato, mohlo mi být tak osm let a na hranicích s naší republikou si mě vzal stranou příslušník s dotazem, co vezeme. Zřejmě spoléhal na to, že dítě je hloupé a upřímně vyzradí rodinné tajemství. Ale od rodičů jsem již tehdy byla dostatečně indoktrinovaná (v tom pozitivním slova smyslu) a s bezelstným úsměvem jsem se napřáhla s kouskem svačiny a prohlásila „vezeme jablíčka“. Mimochodem, nové zlaté náušnice jsem měla v uchu a překryté vlasy. Přes hranice do republiky proudily dětské botičky, fotoaparáty, ručníky, záclony a spousta dalších položek.
Socialismus, do kterého spadá mládí nebo dospívání, může mít jistý půvab. Ale bylo to jenom torzo světa, které jsme sledovali mladšíma očima. Nic víc, nic míň.
Zdroj: autorský text, Michal Petrov: Co bylo (a nebylo) za reálného socialismu
