Konec spacáků ve sněmovně. Z obstrukce se stala destrukce

Posledních pět dní dalo zabrat politikům, stenografkám, ale i veřejnosti, která celé divadlo sledovala. Opozice se snažila zabránit vládnímu plánu na snížení valorizace důchodů. Obstrukce, které k tomu využila, do politiky patří, ale ne v takovém extrému, který je čistě účelový.

Všichni chápeme, že hlasy důchodců jsou cenné, protože jich je hodně a jsou to disciplinovaní voliči. To jen kdyby si někdo myslel, že jde opozici o blaho lidí. Jde jim o jejich funkci, tedy o hlasy, které od nich mohou získat. Proto se do toho ANO i SPD opřelo nevídaným způsobem.

Poslanci si přinesli spacáky a kartáčky na zuby a sněmovna se stala podle vtipů na internetu „outdoor výstavkou“. Kdo ještě nemá trauma z Aleny Schillerové (ANO) ve spacáku, tak ať se podívá. A absurdní drama mohlo začít. Cílem bylo blokovat jednání sněmovny, jak jen to půjde. To ale není stav, který lze držet dny nebo týdny, tak se z demokratického nástroje obstrukcí stává destrukce.

V první řadě, opozice se má vyjadřovat k tématu a předkládat řádné argumenty, kterými se zastává svých voličů. Ne číst knihy nebo skripta (Tomio Okamura), případně hodiny nesrozumitelně řečnit, kdy dochází nejen k vyšinutí z větné vazby, ale evidentně i vyšinutí z vlastní koherence myšlenek (Andrej Babiš). Člověku je pak líto nejen stenografek, ale i poslanců, kteří v maratonu jednání riskují své zdraví, kolabují nebo mají halucinace. A to vše jen z účelových důvodů.

Opozice celou situaci využila jako záminku, protože se podle svých prohlášení už před obstrukcemi připravovali na to, že se obrátí na Ústavní soud, až návrh projde. A po nekonečných pěti dnech v sobotu také prošel. Tak když měla takový plán, proč obstrukce? Chce se jen ukázat veřejnosti, za cenu ohrožení zdraví vlastních poslanců.

Celá věc ukazuje na otázku, zda-li by se jednací řád ohledně obstrukcí neměl změnit. V předchozích letech se do toho nikomu moc nechtělo, protože obstrukce ráda každá opozice využije. Vzpomeňme na Fialu a EET. Nicméně jsme se dostali do velkého extrému.

Jednací řád sněmovny byl přijatý po pádu komunismu a v rámci nadšení z nabyté svobody byla snaha o to, aby se zachovala maximální možná míra svobody projevu poslanců. Ale jak vidíme, všechno může být zneužito.

Proto se v současné době koalice celkem správně racionálně zamýšlí nad tím, jak jednací řád upravit. Například by se mohly zkrátit projevy poslanců na 10-15 minut. Upřímně, kdo neumí formulovat svoje myšlenky a argumenty během čtvrt hodiny, nemá za řečnickým pultem co dělat. Tím by se zarazilo nesmyslné mnohahodinové řečnění a pokusům předčítat celého Dostojevského (kdyby aspoň to). Za zamyšlení stojí i možnost omezení četností vystoupení k danému bodu nebo restrikce toho, že představitelé politických stran a hnutí mohou vystoupit kdykoliv.