Křehký narcista nemiluje, ale potřebuje

Když Vám někdo řekne, že „jste narcista“, nejspíš se vás to dotkne. Člověk s přebujelým egem, který vidí jenom sebe. Tak to běžně chápeme. Ale slovo narcismus má více vrstev. Pozitivní narcismus je něco, co máme všichni, nebo alespoň bychom měli mít. Je to zdravý pocit vlastní sebehodnoty. Schopnost cítit se jako smysluplný a plnohodnotný člověk. A jak je to tedy s tím negativním pojetím? Narcistům v patologickém významu totiž paradoxně tohle chybí. V tom případě se jedná o křehký narcismus.

Křehký narcista se zmítá ve dvou polohách. V první poloze dává najevo svoji grandiozitu. A to proto, že mu chybí pocit sebehodnoty, je uvnitř zranitelný a křehký. A jeho hodnota se odvíjí od úsudku ostatních. Používá proto obranný mechanismus, kdy chce světu ukázat, jak je dokonalý a soběstačný. Dokazuje, že nikoho nepotřebuje, protože to je ponižující. Drží v rukách krásný obrázek, který nastavuje směrem ven, ale za ním je ruina. Tahle obrana ho drží stranou od emocí, kdy by se musel setkat s vlastní nedostatečností a musel zažívat pocity studu nebo strachu. Proto také nesnese jakoukoliv kritiku ani nevinnou poznámku, kterou vnímá jako bolestné pokoření.

Ve své druhé poloze upadá do jakési depresivní mlhy, kdy nic nemá smysl. Je vnitřně vyprázdněný. Nejedná se o klasickou depresi, ale spíš pocity, jako by ztrácel sám sebe. Jediné, co pomáhá je, chodit „na lov“. Ať už se jedná o trofeje ve formě úspěchů u opačného pohlaví nebo spřádání ohromných, ale nerealistických plánů. A v těchto dvou polohách se křehký narcista porůznu přepíná. Pocity vyprázdněnosti a skepse nebo vystavující se grandiozita. Sebeúcta kolísá mezi závratnými výšinami a děsivými hloubkami.

V souvislosti s dnešním tématem bych podtrhla následující. Kvůli tomu, že křehký narcista je natolik oslněn vlastní velkolepostí nebo naopak sotva zvládá sám sebe, není už prostor proto, aby svoji energii investoval do ostatních. Investuje jen směrem k sobě. Což dokládá i příběh o Narcisovi, který se zálibně prohlíží ve vodní hladině, jeho vlastní obraz je pro něj celým vesmírem a samozřejmě zle dopadne. Protože bez propojení s ostatními lidmi se žít nedá nebo se žije špatně. Jak zmiňoval Sikmund Freud, každý máme nějakou kapacitu, kolik energie můžeme investovat. Když dáváte hodně ostatním, nezbude nic pro vás. A opačně, když si člověk vyčerpá vše pro sebe, okolí nedostane nic.

Proto křehký narcista ve vztazích nefunguje na základě principu „Miluji tě, a proto tě potřebuji,“ ale „Potřebuji tě, a proto tě miluji.“ Narcista nemá ani kapacitu na to mít rád, jen to říká, ale neví, co to je. Když jde křehký narcista do vztahu, partnera si extrémně idealizuje. Upřímně, na začátku si vždy toho druhého idealizujeme, to je v pořádku, jde ale o to, jak moc.

Pro narcistu je to totiž další z obran. Druhý je v jeho očích bůh nebo bohyně, a tak potřebuje druhého k tomu, aby se sám cítil hodnotný. Že je s ním někdo tak úžasný, to mu na čas dodá pocit, že i on je skvělý. Je to obrana před pádem do propasti, že je nikdo, ale místo toho si konečně připadá jako někdo.

Samozřejmě dříve nebo později dojde k natržení ideálu a v ten moment křehký narcista ztrácí to, kvůli čemu protějšek potřeboval. Začne ho různě devalvovat – urážet, kritizovat a celkově se chovat toxicky. Největší eskalace nastane v momentě, kdy se budete chtít s narcistou rozejít. Odchází totiž jeho část, která drží kus jeho samého naživu a pohromadě. A tím, že nevidí potřeby ostatních, bude klidně ubližovat všem, včetně dětí, jen proto, aby si nepoškodil obraz své dokonalosti. Pro křehkého narcistu není možné přijmout myšlenku, že se ho někdo dovolil opustit. Tím by přiznal, že někde udělal něco špatně. Běžný člověk bere také rozchody špatně, ale ví, že se z toho jednou oklepe a nezůstává za ním spálená země. Setkáváme se pak s narcistickým vztekem. „Dovolují si dělat něco, co já nechci, tak to musím zničit,“ je způsob, kterým situaci vnímá.

Ačkoliv jsou narcisté pohroužení do sebe, ostatní lidé pro ně mají význam, a tak vyvíjejí značné úsilí, aby se o ně zajímali. Potřebují zidealizovaného druhého člověka, díky kterému se sami cítí silní, a zároveň někoho, kdo je bude vnímat a konejšit, když to potřebují. Z toho vyplývá i to, odkud se narcismus bere. Většinou je to rodič, který staví své dítě do pozice pána světa, je His Majesty the Baby. Takový korunní princ nebo princezna jsou bezmezně obdivováni a opečováváni. Paradoxně ale mimo své potřeby. Pro rodiče jsou totiž jen prodlouženou rukou k uspokojení vlastních potřeb a nevnímají dítě jako autonomní bytost. A v dospělosti je pro narcistu těžko zjistit, kým opravdu je, a potřebuje k tomu neustálé utvrzování od ostatních.

Zdroj: Přednášky a semináře IPPART (Institut psychoanalytické párové terapie)