Článek
Možná máte pocit, že dneska existují návody na všechno. Jak si najít chlapa, jak od něj odejít, jak zhubnout i jak mít správné sebevědomí, když nezhubnete. Nedávno jsem dokonce našla workshop (placený), jak mají rodiče dětem správně čistit zuby. To, co jsme jako lidstvo dělali intuitivně nebo se učili od starších, tak je dneska marketingovou vábničkou, protože lidé za rady platí. I když se následující text týká ztráty a truchlení, rozhodně vám nebudu dávat žádné rady ani návody. Spíš bych se chtěla podívat na to, co všechno v životě ztrácíme a že truchlení není něco, kam bychom se mohli nacpat podle tabulky. A nejhorší je, když netruchlíme vůbec.
Truchlení za lásku i ztrátu ideálů
Když se řekne truchlení, první, co člověka napadne je, že to zažil, když mu někdo umřel. Ale věřte, že smutek ze ztráty už jsem si všichni odžily jako děti, i když si to možná v dospělosti nepamatujeme. Ztráta je totiž vždycky spojená s iluzí. Jakmile máme nějaké ideály, můžete strčit ruku do ohně za to, že o ně přijdete. Malé dítě vidí své rodiče, hlavně maminku, jako tu nejdokonalejší bytost na světě, je to bohyně, kterou bezmezně miluje. I když je to třeba neurotická alkoholička, do určitého věku to dítě není schopné vidět. Ale jednoho dne, jak se mu vyvíjí kognitivní schopnosti, zjistí, že maminka tak dokonalá není, že umí zařvat, prásknout dveřmi a snadno jí ujedou nervy. Ani nemusí být neurotická alkoholička, jen je člověk. A v ten moment dítě ztrácí první ideál a tahle zkušenost ho naučí, že existuje potenciál zklamání. Zažívá své první truchlení.
Další přichází, když si najdeme první lásku a nemusí to být jen ta první, týká se to lásky obecně. Každý vztah je na začátku (zhruba půl roku až rok) ten nejkrásnější a nejdokonalejší, než se něco pokazí (slušně řečeno). Postupně vidíme partnera, jaký je doopravdy a obraz, do kterého jsme se původně zamilovali, neexistuje. Truchlíme, že jsme o tuhle představu přišli a řada párů tohle období nepřežije. Vzájemně si vyčítá všechno možné, přitom celou dobu milovali představu o někom, ne toho člověka samotného. Pak už záleží na jejich vyzrálosti, jestli jsou schopní pokračovat dál. Ti méně zralí odchází a hledají znovu a znovu někoho, s kým by zažili ten malý ráj, než je dožene realita. Je to totiž ten stav, který jsme zažívali jako malí s maminkou, když jsme ji viděli jako dokonalou bytost.
Zapomněli jsme, jak truchlit
A není to jen ztráta ideálních představ o lidech, které milujeme a pak nás to bolí. Truchlení je reakce na ztrátu a ztratit můžeme třeba zdraví, nepochybně mládí, ztratit se dají naděje a také přicházíme o lidi kolem sebe. Ať už se rozhodnou z našeho života odejít někam jinam (nejčastěji za někým jiným) anebo náš blízký zemře. A jak jsem psala na začátku textu, když někdo umře, tak naši předkové brali truchlení jako věc normální a přirozenou a nemuseli kvůli tomu na workshopy, platit si webináře ani číst rady na internetu. Měli svoje rituály, jak se s tím vypořádat. Dnes je truchlení tabuizované, bere se jako slabost a když trvá dlouho, tak to společnost považuje za otravné. Odmítáme bolest, protože nevíme, co s ní. Jsme zaměření na výkon, toxickou pozitivitu a předstíráme, že konec neexistuje. A ani okolí ve svém důsledkům neví, jak na truchlícího reagovat.
Po ztrátě už nikdy nebudeme tím samým člověkem
Asi jste slyšeli o tom, že truchlení má pět fází. Popírání, hněv, smlouvání, smutek a smíření. Tak na to zase s klidným svědomím zapomeňte, protože bolest v srdci se nedá nacpat do bodů.
Často probíhá v člověku všechno najednou nebo je člověk nejdřív smutný a pak se periodicky vrací do stavu naštvání a chaosu. Ani nemusí dojít k popření. Když vám bude dlouho někdo umírat v nemocnici, tak vás to pak hluboce zasáhne, protože na smrt blízkého se připravit nedá, ale od samého začátku si budete schopni připustit, že jeho život skončil. Popírání se týká spíš náhlé smrti.
Asi nejdůležitějším obdobím a nenazývala bych to žádnou fází, je doba otevřených emocí. A ty jsou různé, střídá se zoufalství, pláč, pocity bezmoci, úzkost, občas přijde úleva, aby se člověk zase propadl do bolesti a trápení. Objevují se pocity viny „tohle jsem měl říct, tohle jsem měl udělat.“ Všechno ztrácí smysl a občas se vytrácí i vůle k životu. To může klidně trvat měsíce i roky. A pokud si člověk tyhle emoce nedovolí, zůstane statečný a funguje, jako by se nic nestalo, tak dojde k zastavení truchlení. Okolí mu většinou ještě tleská, jak je silný a neví, že si svým obranným mechanismem vytvořil past. A nemusí to být jen truchlení po zemřelém, muži se často snaží být stateční ve věcech lásky, po rozvodu nebo rozchodu si hrají na geroje, aby další život žili ve skryté bolesti a ukřivděnosti. Není výjimkou, že zastavené truchlení vede k psychiatrickým onemocněním.
Pokud si dovolíme projít otevřenými emocemi, tak se dříve nebo později posuneme dál a jsme schopni se odpoutat. Přestaneme toho člověka všude vidět, už ho nehledáme, i když se ještě čas od času objevují pocity prázdnoty. A nakonec si jednoho dne vytvoříme nový vztah k sobě i ke světu. Protože člověk není po ztrátě už nikdy tím samým člověkem, jak byl před tím. Vytváříme si nové životní vzorce, a to co jsme zažívali s milovaným, už jsme schopni prožít bez něj. Abych nekončila tak idealisticky, protože ideály vedou víte k čemu, tak i potom jsou možné relapsy, kdy se člověk zase zhoupne zpátky do melancholie, ale ty zase odezní.
Zdroj:
Přednášky a semináře - Výcvik v psychoanalytické párové terapii. Garant programu: PhDr. Slavoj Titl
