Článek
Emancipace je skloňována ve všech pádech. Ženský hlas je v posledních letech silný a snad už není nikdo, kdo by nevěděl, co si ženy přejí. Zbavit se pozice neviditelných služek v domácnosti, mít stejný plat za obdobnou práci jako muži, konec diskriminace a rovná práva. Říkám si, proč neslyším mužský hlas? Kde jsou muži, kteří by řekli, co oni skutečně chtějí?
Poprvé v dějinách lidského rodu stojíme v situaci, kdy část mužů a žen není schopná jasně určit náplň svého poslání. S tím se naši předkové potýkat nemuseli. Už se nemusíme snažit o pouhé přežití, není nutné uzavírat svazky kvůli majetku nebo udržení rodové linie a prostor dostává láska, společný čas a porozumění. A klasické nastavení muž-živitel a žena-pečovatelka dostává trhliny. I když některým párům to stále vyhovuje a nikdo jim to neupírá.
Řadě mužů se při vyslovení slova feminismus ježí chlupy v zátylku. A mám proto pochopení. Stovky nebo tisíce let drželi v rukou moc a teď jim ji chceme vzít. Viktoriánský stereotyp patriarchátu upadá a nad mužskou nadvládou se smráká. Ale to neznamená, že chceme muže zbavit jeho maskulinity, postavit ho do kuchyně ke škrábání brambor a večer bude místo fotbalu sledovat poslední díl Bridgertonových.
Co chtějí ženy, když ne živitele?
Někteří z mužů žijí v zajetí patriarchátu a nesou si v sobě břemeno, že oni jsou ti, kteří musí domů přinést ulovenou zvěř (peníze). Ocitli se v sevření hypoték, účtů i pocitu vlastní nepostradatelnosti. A mylně se domnívají, že to je přesně to, co ženy chtějí. Přijít domů, hodit výplatu na stůl a svalit se na gauč. Co by po nich ještě měly manželky a partnerky chtít víc, vždyť v létě nasekají dřevo, přezují dvakrát ročně auto a na Vánoce zabijí kapra.
Kamenem úrazu je, že muži si myslí, že ženy si přejí mít po boku živitele, který umí všechno opravit. Ale myslí si to špatně. Část žen nechce za muže upracovaný chodící bankomat, co nikdy není doma. Ony samy si umí vydělat peníze, kromě onoho citlivé období, kdy jsou maminky doma s narozeným dítětem. Já sama jsem příkladem toho, že žena vcelku slušně dokáže uživit sebe i své dítě a nikam nenatahuje ruku.
Když ženy nechtějí, aby je někdo živil, tak co chtějí? Pro ně je nejdůležitější společně strávený čas a komunikace. Ano, jsou páry, kterým vyhovuje nastavení, kdy žena lítá po bytě s hadříčkem a vaří svíčkovou a muž vydělává peníze. Přesto se nemalá část z nás upíná k tomu, že chce v první řadě někoho, s kým se dá otevřeně mluvit, kdo umí naslouchat, a hlavně kdo nás vnímá. Nechceme být přehlížené jako inventář bytu, který po dvaceti letech už ani nikdo nebere na vědomí.
Muži ve středním věku na jednu stranu tuší, že by se měli více zajímat o rodinu, dělit se o práci v domácnosti a trávit čas s ženou i dětmi. Zároveň jim ale generace jejich rodičů říká, že se jejich ženy zbláznili, když to po nich chtějí, a že za nich takové móresy nebyly. Je dobré mít na paměti, že význam člověka se neodvíjí od jeho funkce. Takový muž nepochopil, že vztah není o tom, že plní ve vztahu nějaký úkol. Většinou se jedná o ty chlapce, co měli přísného otce a pochvalu dostali jen za výkon. A dědictví si nesou v dospělosti, kdy si připadají hodnotní jen, když něco opraví nebo vydělají peníze.
Vědí muži, co si ve skutečnosti přejí?
Ocitáme na poli strachu a nejistoty, kdy muž nebude živitel rodiny a přijde o pocit, že na něm záleží. Ve své hlavě se stane nadbytečným, protože neplní svoji tradiční roli. A ten pocit, že žena už ho nepotřebuje v tom klasickém smyslu, aby ona a jejich děti přežily, je zúzkostňující. Ale dá se na to podívat i jinou optikou. Pokud už od muže neočekáváme, že bude výhradním živitelem, zbaví se okovů. A otvírají se mu dveře směrem k větší svobodě a autenticitě. Místo otročení výhradně v práci kvůli penězům, která ho nijak nenaplňuje, může být třeba zápasníkem UFC, dřevorubcem nebo učitelem ve školce. Oprostit se od společenské objednávky, být autentický a konečně roztáhnout křídla.
Budu odvážná a pokusím se promluvit za muže. Bezpochyby si nevysnili život, ve kterém budou osm hodin svázaní v kravatě před obrazovkou, pak stráví hodinu v zácpě, aby udělali rodinný nákup a večer mají pocit, že nemohou dýchat ani žít. Lovci a bojovníci se posadili k monitorům, kde klikají myškou a o hrdinských činech si mohou nechat jenom zdát. A jsou ovládáni, ale ne ženami, ale nejčastěji jinými muži, kteří jim šéfují a bedlivě hlídají, jestli plní v molochu zvaném korporát svoji funkci na sto procent. Dřív se snad ještě dala uznat autorita otce, který byl třeba kovář a svého syna zaučoval, ale dnes většině mužů vládne pár jiných vyvolených, je to past, takhle si to nepředstavovali. Byť si sami takový svět stvořili a ženy jim k tomu zdatně sekundovaly.
Pusťme se do experimentu a vy muži, zkuste se odvážně sami sebe zeptat, co byste si přáli, jaký život by vám dával smysl?
