Článek
Na horách bývá nejlépe v listopadu nebo v dubnu. Pokud tedy patříte mezi ty, co tam hledají klid a ticho mimo sezónu, a smíříte se s tím, že je skoro všude zavřeno. A možná právě proto až po letech jsem si všimla pomníku, který je ve Špindlerově Mlýně. Když půjdete po Věřině cestě, která vede z centra směrem ke Svatému Petru, tak v zimě musíte uskakovat lyžařům a v létě zase cyklistům a k tomu zástupy rodinek, které vám rozbijí schopnost vnímat okolí.
Letošní poslední dubnový víkend Špindl zahalila fujavice, zastavené vleky i zavřené restaurace spolehlivě odradily každého návštěvníka a v apokalyptickém příšeří, kde nikde nebyla ani živá duše, jsem se zastavila u památníku, který jsem roky míjela bez povšimnutí. Pozlátko horského městečka v sobě skrývá dramatickou historii, podobně jako většina Sudet. Kámen s vyrytým nápisem „Odpočívejte v pokoji“, u toho kytička i pohřební svíčka. Místo, kde Češi zavraždili několik desítek německých obyvatel Špindlerova Mlýna.
Češi mučili Němce v hotelu Central
Psal se rok 1945, skončila válka a v hotelu Central na náměstí sídlila partyzánská skupina Nikolaj. Mimochodem hotel tu dodnes stojí, honosí se čtyřmi hvězdami a v přízemí je luxusní restaurace.
Partyzáni ovládali Špindlerův mlýn od 14. května téhož roku a bylo to nebezpečné místo, byť se tudy fronta nikdy neprohnala. Probíhal odsun a všichni Němci byli vyhnáni, kromě těch, kteří zastávali těžkou práci v lese. Moc pamětníků, kteří by mohli události popsat už nezůstalo, nejspíš posledním jedním z nich je Jan Špindler, po jehož rodu dostalo dnešní luxusní středisko jméno. Jako sedmiletý jen tak tak unikl smrti, když se komando rozhodlo část obyvatel postřílet. A vzpomíná na to, že „partyzáni znásilňovali a zabíjeli“.
Partyzánská skupina Nikolaj ovládala Špindlerův Mlýn od 14. května 1945. Snímek byl pořízen před hotelem Central.
Po zabrání Sudet si Špindlerův Mlýn udržel vysoký standard. V hotelech a penzionech se za války rehabilitovali zranění vojáci, jezdila tam na rekreaci honorace z Berlína. A ti se stali cílem partyzánů. Odvlekli je do hotelu Central, kde je nejdříve mučili a pak je popravili o pár set metrů dál na Věřině cestě. Různé zdroje se liší v tom, kolik lidských životů tu vyhaslo, někde se uvádí počet 36, někteří uvádějí dokonce 83 mrtvých lidí. A dodnes není možné dát dohromady všechna jména. Má se za to, že polovinu z nich tvořili vojáci, ale část neměla s nacismem nic společného.
Němci byli zastřeleni bez jakéhokoliv soudu a tato praxe se příliš nezměnila ani po příchodu československé armády. Zloba Čechů musela obrovská, kdy po léta byli občany druhé kategorie a konečně se dostali ke své mstě. Popravy probíhaly celý květen i červen roku 1945.
Z partyzánů se stali komunisté
Odpovědnost nikdo nikdy nenesl, protože masakry spadly pod zákon o amnestii z roku 1946, na jehož základě nebyly trestány vraždy sudetských Němců spáchané do října roku 1945. Pokud by takový zákon neexistoval, tak by se z odbojářů nebo účastníku atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha, stali vrahové. Měl je ochránit, bohužel se s tím svezli i jedinci, kteří si přivlastnili právo soudit, toužící po majetku a vraždami si ventilovali svoje násilnické sklony.
Zmíněný Jan Šindler znal jména vrahů, nikdy je však ze strachu nezveřejnil, jen naznačil, že řada z nich dostala později vysoké stranické funkce. Podle něj byli „kam vítr, tam plášť“. Za války se paktovali s Němci, po válce se přidali k partyzánům a pak se z nich stali kovaní komunisté.
Jedno jméno přesto známe je jím Josef Průcha. Stejně jako ostatní partyzáni je už po smrti a ve své době si ve Špindlerově Mlýně přivlastnil majetek.
Tajemstvím smíření je paměť
Až půjdete okolo památníku, tak vězte, že jeho hlavním poselstvím je smíření, a že „revoluční spravedlnost“ braná do vlastních rukou nemá se spravedlností společného vůbec nic. A je to i připomínka toho, že české hory dusící se pod nohami turistů a deformované penězi, v sobě nesou bolestnou historii.
Památník nemá za cíl nikoho soudit, a to ani jednu nebo druhou stranu. Jak jsem tam stála, promrzlá na místě, kde skončily desítky životů, tak se mi spíš vybavilo židovské přísloví: „Tajemstvím smíření je paměť.“ Smířením totiž není zapomenutí minulosti, ale právě porozumění tomu, co se stalo a proč, abychom se stejným chybám v budoucnu vyhnuli. A takové chvilkové zastavení se dá člověku pocit intenzity i křehkosti života víc, než adrenalin na trailové koloběžce nebo bobové dráze.
Použité zdroje: Wikipedia, Sinagl, KRNAP
