Článek
Peter Pellegrini vyhrál slovenské prezidentské volby a jeho hlavní náplní bude fungovat jako prodloužená ruka Roberta Fica. Voliči uvěřili heslům o nebezpečném Západu a progresivismu, hrozbě liberálních médií, a hlavně chtějí ten mír. Ten duo Fico-Pellegrini jistě zařídí, jak slibují.
Andrej Babiš jako zachránce venkova
Úplně stejnou rétoriku měl před prezidentskou volbou u nás Andrej Babiš, jenom se mu nepodařilo zvednout ze židle tolik lidí, aby se usadil na Hradě. Ale počet jeho příznivců podle průzkumů stoupá. Strana ANO se dostala dokonce k 38 procentům, Okamurova SPD jde také nahoru a nejčernější scénář není tak nereálný, totiž, že by při parlamentních volbách mohly ANO a SPD sestavit ústavní většinu.
Andrej Babiš oproti Slovensku neklade takový důraz na proruskou rétoriku, protože s tím by nevyhrál, ale strašení lidí, že jejich synové půjdou do války, a voláním po míru je naprosto identický se svými slovenskými soukmenovci. Spolu s potlačováním oponentů a vytvářením složek na každého si jde sebevědomě pro premiérské křeslo.
Stejně jako na Slovensku, máme i u nás venkov se svým sentimentem po „starých dobrých časech“. Lidem se stýská po světě, který sice nikdy neexistoval, ale v rámci vzpomínkového optimismu si ho ve své hlavě přetvořili v něco ideálního a populističtí politici je v tom jenom utvrzují. Vládcem venkova je nyní Andrej Babiš. Za proměnu vesnic sice nemůže současná vláda, ale civilizační vývoj, to Babišovi nebrání, aby neházel všechno na pětikoalici a nenabízel klíč ke zlepšení života. Tradice, zvyky a kultura není něco, co by mohl změnit, stejně jako nezařídí mír, ale lidé mu to evidentně věří. Dává jim totiž pocit, že jsou slyšeni a viděni.
Za takzvané normalizace se mimo města žilo některým lidem lépe a na revoluci pak vydělali méně, než jejich spoluobčané z měst. Odtud plyne i nevraživost vůči „pražské kavárně“. Možná by někdo řekl, že něco jako třídní původ už je překonaná věc, ale není. Proto je Česko i Slovensko rozdělené na tábor A a tábor B. Odborníci sice mluví o tom, že to nejsou jenom dva proudy, jeden liberální z města a druhý konzervativní a levicový z vesnic, ale podle politických map se to ve své zjednodušené podobě tak jeví. U nás i 80 let po válce to jsou bývalé Sudety versus zbytek země. Na Slovensku velká města oproti chudším částem.
A politici z obou zemí roztříštěnosti využívají ve své ideologii. Záměrně píšu ideologie, protože to nemá s politikou nic společného, spíš s propagandou. Přefukují woke myšlení západních univerzit jako něco nebezpečného, co lidem bere staré pořádky. Rovnost mužů a žen, práva menšin nebo ochrana přírody nebo intelektuál z Prahy jsou pro lidi z venkova jako červený hadr na býka. A věří tomu, že se na nás řítí civilizační hrozba. Venkov má pocit, že každá skupina má nějaké uznání a zvláštní zacházení, kromě nich, cítí se ukřivdění a frustrovaní.
Pellegrini i Fico kulturní války proti elitám „my versus oni“ bohatě využívají a funguje to u nich stejně dobře jako u nás v Česku. Paradoxem je, že Slovensko je mnohem progresivnější než my, vždyť měli za ženu premiérku i prezidentku a o sexuální orientaci Pellegriniho si cvrlikají vrabci na střeše.
Politici jako adeptky na Miss World
Jak jsme došli až do momentu, kdy je jedna země na hranici podlomení demokracie a druhá možná k autoritativnímu režimu míří? To je otázka pro politologa a těch aspektů je určitě víc. Co my jako běžní lidé vidíme je neschopnost té mírnější části společnosti. Máme sice slušnou vládu, ale ustrašenou něco udělat. Protistrana je mnohem hlasitější, vyhrává boj s dezinformacemi a nikdo se nad tím nepozastavuje. Žijeme ve vetokracii, kdy už vlastně ani nevládnou politici, ale úřednický aparát za nimi, který jim drží svázané ruce, a tak se přešlapuje na místě.
Od dob covidu se oddělila skupina hyperkriticky smýšlejících lidí, kteří se odpojili od reálného světa a informace nasávají jenom z alternativních médií. Sice nemáme u nás tolik lidí jako Slovensku, kteří by se orientovali na Rusko, ale spolehlivě fungují jiná témata, jako je migrace a válka. Politici mluví o míru, jako by byli adeptky na Miss World. Už byly pospané stohy papíru o tom, že útočení na základní lidské emoce, kam patří i strach (v tomto případě z války), je to to nejnižší a nejpodlejší, ale bohužel i nejfunkčnější. A velká část lidí má skutečně z války obavy, byť to je něco, s čím nikdo nic neudělá, pokud se jiná země rozhodne, že nás napadne. A bezmocný bude i Babiš, Fico nebo Pellegrini.
