Článek
Kdo je dnes ve středním věku a výše, zažil povinnou školní docházku za reálného socialismu. Ve srovnání s dneškem se osnovy sice změnily, ale ne dramaticky. Mléka o přestávce také dnešní žáci znají a stejně tak se ti menší ofrňují nad bavlněnými punčoškami, stejně jako my dříve. Ale už při prvním pohledu na dnešní školy z vnějšku uvidíte jeden velký rozdíl.
Dnešní generace čtyřicátníků a padesátníků chodila do školy pěšky bez doprovodu. Dnes rodiče své děti minimálně do třetí třídy vozí, proplétají se v kolonách a ve svých ohromných i ohromujících SUV vystresovaně hledají místo na zaparkování.
Sezení s rukama za zády
Asi namítnete, že jsou snad ještě jiné věci, které se za těch několik dekád změnily. Samozřejmě, kromě toho, že jsme dříve kantory oslovovaly „soužko“, a to k jejich velké nelibosti, „nejsem žádná ´soužka´, ale soudružka učitelka,“ tak byl tehdy respekt k vyučujícím mnohem větší než dnes. Vzpomeňme si až na téměř vojenský dril, sezení s rukama za zády, páteř jako pravítko, nikdo nesměl ani ceknout. Vzpomínám si, že když přišla učitelka do třídy a my jsme po „vztyku“ zpět usedaly do lavic, nikdo nesměl vydat ani zvuk nebo vrznutí. Když se tak stalo, opakovaly jsme to do zemdlení, „vztyk-sednout, vztyk-sednout“ a běda, když se lavice posunula ze značky na zemi, byť jen o milimetr. Jediná výhoda byla, že se na tehdejší židličkách dalo bezvadně houpat, byť to někdy skončilo pádem.
Kromě větší poslušnosti dané výchovou i reáliemi tehdejší doby, měla na větší respekt k učitelům vliv jejich moc nad našimi životy, která se jmenovala „žákovské posudky.“ Na základě nich se rozhodovalo, jakým směrem se bude po skončení základní školy život dítěte ubírat. Takový Damoklův meč nad dnešními dětmi nevisí a jejich život se dále odvíjí od vlastního nadání, píle a nepochybně i finančního zajištění rodičů.
Setkání s erotikou přes podnikové kalendáře
Odlišné je i trávení přestávek. Dneska si děti zahrají něco na telefonu, byť třeba potají, protože řada škol zakazuje nosit mobily do školy. My jsme měli páchnoucí houbu na tabuli, která létala po třídě a kdo to chytil, tak cítil smrad ještě cestou domů. A pak dívky a jejich památníčky, kde bylo napsáno „můžeš kreslit, můžeš psát, ale listy netrhat.“
Místo SMS zpráv se psaly dopisy, to si snad každý ještě pamatuje. V rámci našeho „přátelství“ s bývalou SSSR jsme jako děti dostaly přidělené ruské dítko, respektive jeho adresu někde v Moskvě a s ním si dopisovaly jakožto součást zlepšení ruského jazyka i utužení vzájemných vztahů. A pak tu byly královny a králové tříd. To se odvíjelo od vlastnictví céček, dětských Primek houpajících se na zápěstí, a hlavně vlastnictví erotiky v papírové formě.
V dnešním světě se většina dětí seznámí se vším v kyberprostoru, ale tehdy to byly tajné výpravy na půdu, kde byly fotografie aktů z volnějších 60. let. Nebo se doma braly nástěnné plakáty, kdy řada firem spolu s gorbačovskou perestrojkou uvolnila otěže a nechávala tisknout kalendáře s ženskou krásou bez závoje. A to bylo jiné kafe než plakáty k MDŽ. První zkušenost chlapců s erotikou také zajišťovaly propašované časopisy ze západu.
Máma mele maso a pionýři k tomu
To jsou takové milé věci, zahalené do vzpomínkového optimismu. Ale jsou temná místa tehdejší doby, které jsme v dětském věku nevnímaly a možná si jen naši rodiče tiše kousali rty.
Indoktrinace propagandou byla všudypřítomná. Sice jsme měly ve slabikáři „máma mele maso,“ to má dnes i moje dcera. Ale tehdy tam ještě byly rafinované nástrahy a symboly. Třeba pionýr nebo pionýrka na titulní straně, coby předstupeň svazáka a komunisty, který se stal naším ochráncem i metou. Jak já jsem chtěla být pionýrkou a nosit šátek. Nikdy jsem toho nedosáhla, zůstala jsem jiskřičkou a podezřívám své rodiče, že vždy, když se skládal pionýrský slib, tak mě nechali doma. A pionýři slavili společně s vojáky a lidovými milicionáři v květnovém průvodu První máj (svátek práce) a tam jsem také nesměla a několikrát to oplakala.
Staré učebnice vykreslují táty, jak berou do ruky uhlák a maminka vaří, sklízí nádobí a ještě látá ponožky. Dnešní feministky by nejspíš spáchaly rituální sebevraždu. Celkový stereotyp pak trochu ředí ženy „hrdinky“ ve výrobě. Tehdejší propaganda nás připravovala na to, že je válka na spadnutí, přičemž ta minulá byla u našich rodičů nebo prarodičů ještě živou vzpomínkou.
Zdroj: autorský text, publikace: M. Petrov: Jak jsme si to (u)žili za reálného socialismu
