Článek
Nevím, jakou máte zkušenost vy, ale články typu „5 způsobů, jak získat sebevědomí,“ nebo „Začněte si věřit ve 3 krocích,“ mě lehce iritují. Vážně se dá přenastavit celý mechanismus našich schémat během tří minut, kdy si přečteme instantní článek? To byla rétorická otázka.
Cílem tohoto textu tedy není dávat rady, jak žít svůj život, ostatně, nejhorší rady „jsou ty nevyžádané“ a je známou mantrou terapeutů, že každý člověk konec konců ví nejlépe, co se svým životem dělat. Ne vždy správně, ale minimálně má o vlastním životě lepší přehled než ostatní, co mu do něj mluví. Jenom bych se ráda tématu lehce dotkla, pootevřela ho a poukázala na jeho hluboké kořeny.
Tajné programy
Každý v sobě máme hluboce zakořeněné nějaké programy (ano, dědictví z dětství) a některé z nich jsou škodlivé. A ty se snažíme většinou podvědomě nějak předělat. Takže třeba člověk, který má nedostatečný pocit vlastní hodnoty, si neřekne, „jsem v pytli, vůbec si nevěřím.“ To je pro něj neúnosné, rodiče ho v dětství třeba ponižovali a kritizovali. Ve svém „záchranném“ módu začne dělat vše proto, aby téhle bolesti, kdy sám sebe neuznává, nemusel čelit.
Zaměří se na výkon, bude chtít být perfektní a všem se zavděčit. Bude dokazovat svou hodnotu ostatním a čekat na uznání. To je onen „syndrom hodných holek“, ale vztahuje se to i na muže. Výkonnost a perfekcionismus, to je antiprogram proti původnímu „jsem nedostatečný“.
Stíny v nás
Tyhle programy, které moc nechceme vidět a podvědomě se jim bráníme nazývá Carl Gustav Jung „stíny“. Stíny se nehodí k osobnosti, kterou bychom chtěli být. Konfrontace s nimi není lehká, ale je nutná. A jak jsem psala na začátku, není jednoduché je jen tak vymazat ve smyslu, že si přečtete nějakou geniální radu, plácnete se radostně do čela, že jste to konečně rozlouskli a život se náhle otočí o 180 stupňů. A z čeho, že vznikají negativní programy? Je to obecně nedostatek lásky, odmítnutí, křivda, zanedbávání, tělesné i emocionální násilí. Směrodatnou fází pro vznik stínů je prvních šest let života. A pocity méněcennosti je pak něco, co se předává z generace na generaci.
Falešná spása
Asi nejčastější prostředkem, jímž se lidé snaží umlčet tajný program „jsem nedostatečný“, je zmiňovaný výkon, práce a chorobná snaha o úspěch. Společnost zaměřená na výkon sugeruje, že úspěšný znamená hodnotný. Mnozí úspěšní manažeři stavějí na odiv své úspěšné, ale falešné já. Obklopují se arogancí a nadřazeností, ale nejedná se o žádné zdravé sebevědomí, nýbrž o znaky narcismu, který poukazuje na existenci nějakého tajného programu.
Tyhle stíny nás také ženou do role „syndromu pomocníka“. Kdy člověk nedbá na své vlastní potřeby a vykořisťuje sám sebe. A má pocit, že bez služby ostatním není kompletním člověkem. Nemluvíme o běžné pomoci, ale o situaci, kdy jsou vlastní potřeby upozaděny natolik, že se jedinec jednou nohou pohybuje na hraně vyhoření, jen pro to, aby například fungoval pro děti nebo pro partnera.
Závislost na okolním světe, aby nás ujišťoval, jak jsme dobří a že jsme v pořádku, je blouděním bez konce. Pocit vlastní hodnoty vzniká naším vlastním myšlením, řešení nepřichází zvenčí. Obdiv zvenčí je jen šidítko.
Přerámování starých programů
Aby došlo k nějaké změně, je třeba se zbavit nevědomosti. Tedy pocitu, že člověk žádné stíny nemá. Pravé sebevědomí spočívá ve schopnosti podívat se upřímně sám na sebe a realisticky se zhodnotit. To může někdy bolet a je na to zapotřebí síla. Vytěsňování a ignorování chybných programů je nesmyslné, tím se jen posilují.
Nikdo není vinen že si vytvořil obranné mechanismy, aby přežil. Obvykle jsou příčinou rodiče, kteří nám nedali něhu nebo nás ponižovali. Ale naší odpovědností je s tím pracovat, ne se na to vymlouvat.
Naučit se vážit a přijímat sebe sama je dlouhodobý a nejednoduchý proces. Pokud by vás to zajímalo více, doporučuji publikaci Nedostatečný pocit vlastní hodnoty: Heinz-Peter Röhr. V dalším textu už jen stručně naznačím, jak pracovat na přerámování starých vzorců.
O tom, jestli jste dost dobří si rozhodujete sami, ne vaše okolí. Na základě toho si pak můžete vlastní vůlí ovlivnit to, jestli vás někdo urazí nebo ne. Vy o tom rozhodujete, ne druzí. Pomoci může třeba věta: „Jen já rozhoduji, kdo mě rozčílí.“
Se slabým pocitem vlastní hodnoty souvisí i vyhýbání se konfliktům. Těžko ale artikulovat své potřeby, když člověk čas od času nepůjde do konfrontace a bude jen dělat to, co si myslí, že se od něj očekává. Vyhýbání se konfliktům je znakem sebepodceňování se. Ano, u konfliktu cítíme úzkost, ale dá se to přežít.
Nemusíte činit nic pro to, aby vás ostatní měli rádi. Prostě vás rádi mají nebo ne. Láska je dar, který se nedá vyžadovat, je to „dítko svobody.“ Přesvědčení, že pro lásku musíte něco vykonat, nějak si ji zasloužit, je chybné. Kdo něco dělá jen pro to, aby byl milován, je závislý.
Závěrem, každý z vás má svou hodnotu jako člověk. Jako lidé máme všichni stejnou hodnotu, bez ohledu na naše funkce, práci nebo zásluhy a není nutné to dokazovat.
Zdroj: Nedostatečný pocit vlastní hodnoty: Heinz-Peter Röhr, Přednášky Psychoterapeutická fakulta
