Článek
Nebudeme generalizovat, ne všichni muži očekávají zacházení jako v „mama hotelu“, ale i ve 21. století je to stále poplatné schéma. Přestože jsou ženy emancipované, velká část z nich finančně nezávislá s kariérou i vlastním názorem, tak doma stále plní roli služky.
Sama jsem zažila, kdy se partner automaticky rozvalil na gauči a čekal, co se bude dít. Mazaně jsem nechala pohovku rozložit, tu větší část odnést do sklepa, takže na zbývající torzo už se vešla jen dcera. Přítel byl ale liška mazanější a přemístil se na židli do kuchyně, kde se dožadoval servisu.
Problémem jsou zažité standardy?
Hodně žen doma stále otročí a jsou v sevření mezi prací, domácností a povinností uspokojovat muže ve všech směrech. Často se dostávají na hranu vyčerpání a vyhoření, protože zvládnout všechno dohromady jednoduše nelze. Muži sice často říkají, že „pomáhají“. To je ale ten kámen úrazu. Pokud jsou oba pracující, není důvod, aby většina práce okolo domácnosti a dětí ležela na ženě a muž občas „pomohl“. Je to jen zažitý stereotyp z minulosti.
Zkusme si to otočit. Kdyby žena řekla, že „manželovi občas pomůže s vařením a pohlídá děti“. Zní nám to divně, ačkoliv k tomu není racionální důvod. Jen jsme zvyklé na rigidní vzorce a je těžké z nich vystoupit. Zároveň ale nechci upírat právo těm ženám, které baví a naplňuje budování domova a opečovávání muže.
Velkou záhadou je, že domácí práce zřejmě nesledují stejné trendy jako jiné fronty boje za rovnoprávnost. V posledním půlstoletí chodí v celém vyspělém světě stále více žen do práce, rozdíly v odměňování žen a mužů se neustále snižují a otcové tráví stále více času s dětmi. Dokonce muži připustili, že by měli dělat více než dříve – ale pak, když napůl vyluxují obývací pokoj a přejedou navlhčeným hadrem po jídelním stole, dospějí k závěru, že je čas na příjemné posezení.
Málokterá práce se podobá Sisyfovu mučení víc než domácí práce s jejich nekonečným opakováním. Uklízíte hračky po dětech, aby je během deseti minut zase rozházely, vyndáte nádobí z myčky, která se magicky během minut zase zaplní, procházíte galejemi, jako je mytí oken, jen proto, aby po dešti byly zase zaprasené. Marnost nad marnost.
Nebo si za to můžeme si za to samy?
Když má pokoušená trpělivost dosáhla bodu zvratu, vyžádala jsem si pomoc muže alespoň pro přípravu snídaně. Nejdřív proběhla fáze „nácvik orientace v prostoru“ a pak akce samotná. Mezitím, co jsem se postarala o dítě, byla na stole ovocná mísa v nádobě pro pět kilo vlašáku. A jogurt s vločkami, jehož porce by uspokojila tři hladové labradory. Výtka „že tohle byly zásoby na celý týden, kdo to teď sežere?“ nebyla úplně taktická, uznávám. Se slovy „tak se na to můžu vys*at,“ muž odešel (z bytu, ne navždy). Tož tak.
Ve všech možných dámských magazínech jsou rady nad zlato, jak si určit hranice a chtít po muži, aby se podílel na tortuře domácích prací. No jo, ale když velká část z nás má tzv. „nemoc domácí kontroly“. Ženy mají pocit, že to zvládnou lépe a vlastně ani nechtějí do svého hájemství kuchyně a čistících prostředků muže pustit.
Muži nejsou až zas takoví sexisti, kteří umí akorát ležet na gauči, pít pivo a sledovat fotbal. Je to zákeřné schéma žen, které byly vychovány tak, aby bezvadný domov považovaly za známku své hodnoty.
Neustále čekáme diplom nebo písemnou pochvalu za to, že vybereme špagety ze dřezu a celý den poletujeme s houbičkou po koupelně. Tak to je omyl. Žádné děkovné procesí nepřijde.
