Článek
„Krávo jedna blbá,“ nadávky střídá mlácení dveří a bouchání pěstí do zdi. „Proč vždycky řekneš něco, co mě urazí. To neumíš mluvit normálně?“ Další prásknutí dveřmi. Sedím zkoprnělá hrůzou u stolu a nechápu, co jsem zase udělala špatně. „Já s tebou končím, jsi nejhorší člověk, jakého jsem kdy potkal.“ Rána pěstí do zdi následovaná odchodem.
Vracíme se v tomto příběhu o dekádu zpět, kdybych tehdy věděla a hlavně měla zkušenosti, co mám dnes, sbalila bych si raneček a utíkala za hory, za doly, že by se za mnou prášilo. Jedna z tisíců scén, kterou jsem zažila s partnerem, který měl hraniční poruchu osobnosti. Cože ho to tenkrát vytočilo do takového afektu? Řekla jsem mu, že mu „holič vzal ty vlasy moc.“ Chyba. Po scéně následoval asi stopadesátý rozchod a vzápětí stopadesáté první usmíření a ještě hodně času uběhlo, než jsem se naprosto emočně vyčerpaná ze vztahu vymanila.
Králové a královny dramat
Lidé s hraniční poruchou osobnosti (HPO) v ostatních vidí jen absolutní dobro nebo absolutní zlo. Nedokáží vnímat, že každý člověk je mozaikou dobrých i špatných vlastností. Jen řeknete nebo uděláte něco, co se jich dotkne, během momentu jste z jejich vesmírného středobodu tím nejvíce nenáviděným člověkem.
Milují a hned na to nenávidí, a to v rychlých sekvencích, takže si nakonec člověk připadá jako blázen, který se ocitl v mýdlové opeře, kterou psal scénárista pod vlivem drog. Nekonečné série scén, rozchodů a usmiřování. Takového člověka je nemožné emočně uspokojit, i kdybyste se stavěli na hlavu a odstrkovali řasami.
Nemusí se to projevovat jen ve vztazích, ale třeba i v pracovním prostředí. Pokud jste na takového člověka narazili, nejspíš kolem něj budete našlapovat po špičkách, protože k výbuchu vzteku a nekontrolovaném afektu může dojít v podstatě kvůli čemukoliv.
Vztahy s hraničáři jsou opravdu divoké, králové a královny scén mají za to, že jsou jejich extrémní projevy nutné, aby si udrželi pozornost druhých. Běžný problém nafouknou do dramat antických rozměrů. Také se často staví do pozice bezmocných obětí a vynucují si pomoc. Jsou to „zamilovávači“, kteří se rychle pro někoho nadchnou, ale nedej bože, když dotyčný/á nesplní jejich idealizované představy. Mají pak pocit zrady a výbuchy na sebe nenechají čekat.
Vnitřní prázdnota a zmatek
Pro veřejnost stále zůstává tato porucha relativně neznámá, přestože se s podobnými problémy v určité míře potýkáme my všichni –pocit prázdnoty a nudy, strach z odmítnutí a zmatek v tom, kým vlastně jsme. Jak ostatně problematiku komentuje psychoanalytik PhDr. Slavoj Titl na svém semináři: „Ve vztazích jsme všichni tak trochu hraniční.“ Proto je to komplikovaná diagnóza i pro psychiatry. To potvrzuji i za sebe, hlavně ve vztahu s hraničářem brzy najedete na jeho vlnu a zjistíte, že ho kolikrát v hysterickém projevu předčíte. Jak řekl Nietzsche: „Když nahlédneš do propasti, ona nahlédne na tebe.“ Takový člověk vás začne táhnout dolů a vykopete ze sebe jednoznačně to nejhorší.
Lidé s hraniční poruchou osobnosti nejen, že špatně čtou emoce druhých lidí, ale nevyznají se ani v těch vlastních. „Neví, co cítí, ostatní pro ně musí reflektovat realitu,“ říká k tomu psycholožka Mgr. Katarina Durecová. Chybí jim pocit vlastní identity a trpí chronickým pocitem prázdnoty.
Chybí integrita ega, takže kopírují, napodobují, nejsou spontánní ani autentičtí a jsou zmatení ohledně toho, kým vlastně jsou.
Hraniční porucha osobnosti je na „hranici“ mezi neurózou a psychózou a také se jí někdy říká „odpadkový koš“ pro obtížné pacienty. „Řada terapeutů pokládá pacienty s hraniční poruchou osobnosti za prokletí své existence, píše k tomu Jan Praško v publikaci Poruchy osobnosti.
Neschopnost fungovat v samotě
Podle Praška i dalších odborníků jsou hraničáři vesměs inteligentní lidé, kteří jsou ale emočně nestabilní a nedokáží se ovládnout. Stejně jako nejsou schopni předvídat důsledky svého jednání. A kvůli zmíněné vnitřní prázdnotě mají panický strach ze samoty. Jsou schopni existovat jen skrz někoho. Takže i když na vás budou v záchvatu vzteku křičet, jak vás nenávidí, nikdy neodejdou.
Odborníci si lámou hlavu, kde má tahle diagnóza příčiny a faktorů je mnoho. Psychoanalýza vidí příčiny HPO už v raném dětství. Může se jednat o řadu traumat. Ale nemusí to být jen traumata, kdy dítě někdo týrá nebo sexuálně zneužívá. Stačí například když matka nebo ta nejbližší pečující osoba nedává dítěti lásku, ve smyslu nepodmíněné lásky. Dítě si ji musí zasloužit podle jejich požadavků.
Často se jedná o dysfunkční rodiny, kde rodiče jsou, ale nefungují, protože jsou sami emočně nezralí anebo nejsou vůbec. K HPO může vést i nestabilní prostředí, kdy se rodiče rozvedou, mají různé partnery a střídají je nebo se s dětmi často stěhují a emoční potřeby dítěte zůstávají zanedbané. V dospělosti se takový člověk bojí opuštění, protože si v dětství nevytvořil pevný základ a přesvědčení, že svět je bezpečné místo, ve kterém je možné fungovat autonomně a nezávisle.
Zdroj: Jan Praško: Poruchy osobnosti, přednáška Psychoanalýza- PhDr. Slavoj Titl, přednáška Kognitivně behaviorální terapie- Mgr. Katarina Durecová
