Článek
Byť má řada lidí psychoanalytika Zikmunda Freuda za překonaného, v tomhle případě platí: „Freude, Freude, vždycky na tě dojde.“
Z dyády do triády
Ale abychom začali úplně od začátku, než se stanou holčičky milovanými princezničkami pro své tatínky a chlapečci se zase fixují na své maminky a chtějí s nimi „zůstat už navždycky“, v prvních letech života má dítě hluboký vztah jen s jedním rodičů. A toho druhé nijak výrazně nevnímají. Psychoanalýza tomu říká dyáda. Což se právě kolem třetího roku změní, kdy se jedinečný kontakt s matkou promění a dítě registruje, že tam je i otec. Vzniká vztah triády (ve vztahu už jsou zahrnuté tři osoby – dítě, matka i otec). Asi není nutné znát všechny odborné pojmy, ale pro další porozumění článku je dobré si je vyjasnit.
Probouzející se sexualita
Jestli máte děti, tak jste to asi zažili. Mezi třetím a pátým rokem se malé batolátko najednou mění. Kromě toho, že může v noci najednou hůř spát, je plačtivé nebo má záchvaty vzteku, (oblíbená rodičovská disciplína rodiče v obchodě s dítětem, které se válí po podlaze v záchvatu) přichází i zvědavost ohledně sexuality. Začíná to dotazem, kterého se mámy a tátové trochu děsí: „A jak přicházejí děti na svět?“ Jestli jste si dřív vystačili s blábolením o čápovi nebo motýlcích, tak teď už to neobstojí. I když děti ještě nic o sexu neví, intuitivně cítí, že infantilní báchorky jsou mimo. Děti v tomhle věku podle Freuda vstupují do Oidipské fáze svého vývoje.
Oidipská fáze
V téhle fázi se děti orientují na rodiče opačného pohlaví, snaží se ho zaujmout, zalíbit se mu. Pro holky nabude tatínek na důležitosti a kluci se upnou na maminku. A to není všechno, pokračuje to dál. Druhého rodiče vidí jako konkurenci. To jsou ty případy, kdy hošík třeba v bazénu vřeští, „já chci do vody jenom s maminkou, tatínek nééé“. Můžete být jako rodiče v klidu, je to normální a pokud vše proběhne, jak má, zase to přejde. Protože i když máte pocit, že by vás dítě nejraději někde pohřbilo, jste pro něj jako rodič stejného pohlaví stále důležitý. Dítě se totiž s rodičem stejného pohlaví začne identifikovat. Například kluci jsou sice fixovaní na mámu, ale v otci mají vzor. Chtějí být stejně silní, šikovní jako táta (právě, aby maminku zaujali).
A takhle vzniká zdravá struktura osobnosti. Nechme teď stranou, že řada dětí vyrůstá jen s jedním rodičů, v různých polepovaných rodinách, či s celou řadou různých „strýčků“ a co to s nimi udělá, protože to je na samostatný elaborát. A pojďme se podívat na to, co se stane, když v tomhle období dojde k eroru, byť má dítě k dispozici rodiče oba.
Oidipští vítězové později trpí
Aby si dítě zdravě prošlo obdobím, kdy je fixováno více na rodiče opačného pohlaví a s tím druhým se naopak identifikuje, záleží na několika faktorech.
Po určité době by totiž dítě mělo „milovat“ Jeníčka nebo Mařenku místo tatínka nebo maminky. Rodič by měl totiž tyto oidipské fantazie jemně, empaticky, ale zároveň důsledně postupně odsunout. Dítě by mělo časem poznávat, že není partnerem pro svého rodiče. Že jsou tady dva dospělí, kteří spolu mají nějaký vztah a ono je v pozici dítěte, nikoliv dospělého.
Problém nastává v momentě, kdy rodič v dítěti podporuje pocit, že je lepší než ten druhý rodič. Například otcové vytvářejí koalice se svými dcerami a pomlouvají maminku. Nebo opačně maminky si berou do postele své syny (tatínek ve vyhnanství na gauči) a společně na tatínka házejí špínu.
Dítě uvěří iluzi, že nad svým konkurentem (rodič stejného pohlaví) zvítězilo a drží si představu rodiče, který pro něj ztratil hodnotu. Cítí se vyvolené a nemůže se pak s rodičem stejného pohlaví identifikovat. Myslí si, „jsem lepší, tak co bych se učila/a.“
Stává se oidipským vítězem. V dospělosti jsou takoví lidé sice sebejistí navenek, uvnitř ale chybí autenticita, zdravá sebedůvěra. „Ztrácejí se tak uvnitř sebe sama, a kromě škály sexuální problémů se mohou dopracovat k řadě psychických poruch, včetně hraniční poruchy osobnosti,“ vysvětluje na svém semináři psychoanalytik PhDr. Slavoj Titl.
Odpovědnost je na rodičích
Kromě výše zmíněného, kdy je to odpovědnost rodiče ukázat dětem své místo v rodině a už vůbec je nenavádět proti rodiči druhému, hrají roli pro další budoucí zdravý vývoj dětí i další faktory.
V první řadě je to nastavení hranic. Děti bez hranic jsou v chaosu. Děti neurčují pravidla, ale dostávají je od mámy a táty. Že se jim tak někdy nelíbí? To je v pořádku, připravují se tak na nepříznivou realitu, s kterou se pak celý život potýkáme. Jak říká Slavoj Titl: „Chtít pro dítě to nejlepší a ve všem mu vyhovět, je největší omyl. Dítě nemůže ovládat svět ani své rodiče.“
A v druhé řadě, jak už jsem zmínila, dítě musí pochopit, že na druhého rodiče nemá a nemůže ho nahradit. „V podstatě se musí smířit s prohrou, což je důležitý moment. Naučí se prohru unést. Sice není vítěz, není king, ale pořád má pocit, že je dost dobré. To je ideální situace,“ uzavírá Titl.
Zdroj: Výcvik psychoanalytické terapie IPPART, vedoucí PhDr. Slavoj Titl
