Článek
Tak špatně na tom nejsem
Reality show jsou mojí „guilty pleasure“. Celé to začalo u Love is blind. Když to přítel zjistil, podíval se na mě s výrazem člověka, kterého přinutili dívat se na dokument o vyplňování daňových přiznání a pronesl: „Ty, taková intelektuálka, studentka psychoanalýzy, která čte Hegela před spaním a koukáš na takový výplach mozku. To jsi mě tedy překvapila.“ Povýšenecký postoj mu vydržel do chvíle, než jsem ho přemluvila, aby se díval se mnou.
A víte co? Dostalo ho to. Začal uprostřed série, protože u reality show je úplně jedno, kdy navážete – není to zrovna Anna Karenina. Druhý den už nervózně šoupal nohama a ptal se: „Kdy bude další část?“ A pak? Pak kvůli finálovému dílu dokonce odmítl sex.
České verze světových reality show, třeba náš Bachelor, sice zavánějí lehkým pepíkovstvím, přesto musím uznat, že to producenti zvládli překvapivě dobře. Je to Výměna manželek pro mladší ročníky – jen místo umývání záchodů sleduji momenty, kdy se toxická blondýna a duševně nevyrovnaná bruneta hádají o tom, kdo má horší psychiatrickou diagnózu. A můžu si pohodlně mnout ruce a říkat si: „Zase tak špatně nejsem. Ve srovnání s tímhle má můj život relevanci.“
Manipulátorky jsou divácky nejatraktivnější
I když to vypadá, jako by producenti vzali sud se střelným prachem a zapálili rozbušku, všechno je do detailu promyšlené a vykalkulované, aby mě u ničení si mozkových spojů udrželi. Na casting, kam se hlásí tisíce lidí, vybírají přesné typy podle osobnostních testů za pomoci armády odborníků z řad psychologie.
Nejde o to najít normální lidi. Naopak, cílem je posbírat co nejbarevnější škálu osobností, od narcisů přes manipulátory až po takové ty typy, co na party vždycky skončí v koutě, protože se stydí říct „ahoj“. Tomu poslednímu se říká „introvert pro vyváženost“. Má se tak navodit dojem, že nejde jen o přehlídku ega a botoxu.
A pak tu máme zlatý hřeb – problémové jedince a královny dramatu. Čím toxičtější osobnost, tím lépe. Taková Denisa alias Lucky Bee je moje oblíbená postava a je to přímo ukázkový příklad. Sice neumí vyslovit výraz „koexistovat“, ale zato má doktorát z deptání ostatních. Ve stejné vteřině, kdy rozcupuje soupeřku na kousky, dokáže u mužů vzbudit ochranitelský komplex. Producenti jí určitě každý večer líbají ruce. Bez takových by reality show byla jen nudná přehlídka dívek, co pijí Prosecco a zásobují nás prázdnými (v lepším případě) či sexistickými (horší varianta) frázemi.
Toxické a výrazné typy bývají pod ochranou tvůrců pořadů, protože jsou divácky atraktivní a zajišťují sledovanost. A vůbec nevadí, že ne všichni hledají skutečnou lásku. Řada z žen se chce jednoduše propracovat do televize, protože i dočasná sláva se dá monetizovat. Followeři na jejich sociálních sítích přibývají a padají z toho koruny. Důkazem budiž, že některá děvčata obíhají castingy na všechny možné soutěže, ať už to jsou Miss nebo jiné reality show jako je Love Island. A já tomu rozumím, lepší, než vstávat každý den na směnný provoz do fabriky nebo sedět v kanclu za podprůměrný plat, vyplňovat tabulky a pak běžet do Alberta na slevy.
A samotný „Bachelor“ Jan Sazovský? Nepochybuji o tom, že se na konkurzu sešel dav fešáků, ale Jan musel vypadat v plavkách nejlépe. Těch prostřihů na jeho břišáky a bicepsy je v pořadu snad ještě víc než záběrů na pomerančovníky a západy slunce, a to je co říct. A to není všechno, hlavní postava reality show vyniká ještě jedním talentem. Umí si sundávat a nasazovat sluneční brýle skutečně neodolatelným způsobem. Nasazuje si brýle před motorkou, u letadla nebo dokonce i jen tak, bez jakýchkoliv kulis a stále utáhne několikavteřinovou stopáž. Kdo z vás by tohle dal? Sice působí po celou dobu trochu placatě jako prázdná nádoba zabalená do role uhlazeného gentlemana, který se sice žen empaticky ptá: „Jak to tady na tebe působí?“, ale evidentně se v duchu chytá za hlavu se slovy „Kriste, že já raději nezůstal na Tinderu,“ ale třeba se ho ještě podaří tvůrcům pořadu rozpohybovat směrem do větší autenticity.
Reality show, která nemá s realitou nic společného
Jediné, s čím „reality show“ nemá nic společného, je realita. Upřímně, kolik z vás na prvním rande letělo v soukromým letadlem? A to je jen drobnost. Ve skutečnosti je to všechno dokonale promyšlený experiment. Celá situace je uměle vytvořená v prefabrikovaném prostředí, protože v takovou chvíli se lidé chovají způsobem, jakým by se v běžném životě nechovali, a to diváky táhne.
Můžeme to připodobnit k experimentu Philipa Zimbarda, kde byli lidé vybráni, aby hráli role dozorců a vězňů. V Bachelorovi sice nemáme vězeňské prostředí, ale princip je stejný. Uměle dosazené role producenty, kteří manipulují scénářem, aby ve hře udrželi ty nejsilnější osobnosti kvůli sledovanosti. Neustálý přísun alkoholu, díky čemuž se účastníci stávají emocionálnějšími, zranitelnějšími a také …ano trapnějšími. A speciálně v Bachelorovi jsou různé hry, které mají zvyšovat napětí ve skupinové dynamice, aby se vyvolalo víc konfliktů. Tvůrci pořadu jistě jásají, když se vytvořila skupina „zlých“, a skupina „pravdoláskářek“, která neopomene poctít diváky moudry, že „nejdůležitější je být sám sebou.“ To si musím někam zapsat. A děsí mě představa, jakou partu bych si musela vybrat, kdybych tam byla.
