Článek
Vyučený cukrář, který si liboval v zabíjení. To byl poslední osvětimský velitel Karl Richard Baer, masový vrah, který se bál vlastního trestu.
Projekt euthanasie
Více než dorty ho lákala uniforma SS a od začátku druhé světové války stoupal po nacistickém žebříčku velmi rychle. Na Osvětim se nejdříve „trénuje“ v koncentračním táboře Neuengamme. Plynule navazuje na projekt „Euthanasie.“ Což je tajný program, který byl spuštěn v nacistickém Německu a jehož cílem bylo vyvraždění fyzicky a duševně postižených pacientů prostřednictvím různých metod, včetně smrtící injekce a plynu. Zkušenosti získané z programu eutanazie byly později použity v nacistických vyhlazovacích táborech a je považován za jednu z nejtemnějších kapitol nacistického režimu a za předzvěst hrůz, které měly přijít v průběhu holocaustu. A Baer znalostí využívá, nechává odvážet vězně do budov bývalého sanatoria, nařídí utěsnit okna a dveře a zajatci jsou usmrceni plynem na jeho rozkaz.
Zabíjí s chutí, říkalo se o něm
V roce 1944 se ve svých třiatřiceti letech dostává Baer jako velitel do Osvětimi a nemíní své nadřízené zklamat. Nechává vybudovat železniční vlečku mezi úsekem ženských a mužských táborů, na jejímž konci je rampa, kde dochází k selekcím na potenciálně již mrtvé a na ty, kterým ještě zbyla malá naděje. Cíl je jasný, urychlit likvidační proces, deportační vlaky z Maďarska, Slovenska, z ghett v Polsku a v Terezíně mohou jet přímo až do Osvětmi-Birkenau. Konečná stanice se nachází přímo v blízkosti plynových komor, které jsou maskované jako zahradnická část. Od května do července téhož roku zde zemře přes 400 000 mužů, žen a dětí.
Oproti jiným velitelům, kteří se neradi podíleli „na špinavé práci“, Baer se v ní vyžívá. Kukátkem ve dveřích pozoruje, jak se oběti v plynových komorách dusí Cyklonem B. Říká se o něm, že zabíjí s chutí a osvětimský komplex přetaví v peklo.
Co masový vrah nakonec nedokázal, bylo zastavit čas. Před koncem války se na příkaz Heinricha Himmlera začalo s destrukcí vyhlazovacích zařízení a s horečnatými přesuny vězňů. Jsou to nechvalně známé pochody smrti, kdy chaotické transporty v zimě nepřežilo přes 15 000 lidí.
Zbabělost a absence morálních zábran
A co se v té době stalo s Richardem Baerem? Stejně jako mnoho jiných nacistických pohlavárů spoléhal na změnu identity. Privilegovaný život s hony, rybařením a okázalými večírky sice skončil, ale v jejich mysli neexistovala jediná morální zábrana, proč by se nedomnívali, že mohou žít pohodlně dál a vyhnout se zbaběle trestu a odpovědnosti. Jen pod jiným jménem, jako by na svědomí neměli vraždění bezbranných, nahánění celých rodin do plynových komor a vhazování ještě napůl živých dětí do hořících jam. A Baer nebyl jiný.
Pod novým jménem Karl Egon Neumann pracuje jako lesník a žije si v útulném domku v Dassendorfu. Až o pět let později se otvírá proces nazvaný „Osvětim“ a po Baerovi se začíná pátrat. Slabinou se mu nakonec stala žena. Konkrétně jeho bývalá žena, která ho v domku navštěvovala a přivedla tak vyšetřovatele na stopu. Přestože je řada velitelů vyhlazovacích táborů nakonec odsouzena za své zločiny na doživotí, Baer za záhadných okolností umírá a závěrečný verdikt už neuslyší. Při vynesení rozsudku v roce 1965 se prokurátor Friedrich Vogel v závěrečné řeči vyjádřil následovně: „…dějiny se skládají z nepřetržitého řetězu hrůz, bezpráví, nenávisti a vražd… ale ještě nikdy nezničil režim bezpráví v tak krátké době tak děsivé množství lidí. Režim (nacismus) našel dost katů a pomahačů, kteří bez výčitek svědomí dělali všechno, aby mašinerie smrti spolykala co nejvíce obětí.“
Zdroj: Roman Cílek: Deset podob zla, Wikipedie
