Jevgenij Prigožin ponižuje elitu Ruska a ví, proč to dělá

Rozpory mezi Kremlem a zakladatelem brutální skupiny Wagner Jevgenijem Prigožinem se vymykají kontrole. Prigožin zpochybňuje schopnosti ruské armády, otevřeně se vzepřel narativu Kremlu, že se na Ukrajině bojuje proti nacistům a nedávno dokonce vyzval k zastavení bojů.

V poslední epizodě pokračujícího sporu s moskevskými vojenskými představiteli, včetně ruského ministra obrany Sergeje Šojgua a náčelníka generálního štábu ruských ozbrojených sil Valerije Gerasimova, Prigožin rovněž vyhrožoval, že stáhne Wagnerovy jednotky z bojiště, pokud nedostanou od Moskvy dostatek munice. V neposlední řadě se pustil i do Putina a nazval ho „dědečkem.“

Co tím ruský magnát, který založil teroristickou skupinu Wagner sleduje? Je jasné, že „elitě Kremlu“ začíná přerůstat přes hlavu a Putinovi musí dělat vrásky. Kdysi býval jeho blízkým spojencem, ale nyní se od něj kvůli veřejným sporům začíná establishment odtahovat. Kreml ruským státním médiím nařídil, aby Prigožina a jeho skupinu přestala propagovat. A zároveň rozkázal ke snížení počtu jednotek a také odříznutí Prigožina od kremeleské administrativy. Progožin se ale o to víc tlačí do popředí.

Šéf Wagnerových žoldnéřů Jevgenij Prigožin se viditelně mění v politika s vlastními názory. Zažil nebývalou slávu doma i v zahraničí. Je chválen i démonizován, zatímco se vedou debaty o tom, jak blízko má ve skutečnosti k prezidentu Vladimiru Putinovi, jakých privilegií požívá, a dokonce i o tom, zda chová prezidentské ambice. Prigožin používá neformální nástroje vlivu – žoldáky, které osobně verbuje a mediální mechanismy, jako jsou továrny na trolly. Například přiznal, že založil ruskou trollí farmu, na kterou byly uvaleny sankce za vměšování se do amerických voleb.

Využívá taktiku, kterou mohou jen těžko zastat těžkopádné oficiální instituce. Prigožin narazil na zlatou žílu: pokud stát nebyl schopen efektivně řešit určité úkoly (nebo prostě nechtěl být viděn, že tak činí), mohly tyto kvazi-státní nástroje zaplnit mezeru. Putinovi se tento přístup, po němž je poptávka i ve válce proti Ukrajině, zalíbil. Přesto zůstala pozice podnikatele neformální. Putin souhlasil s outsourcingem některých státních funkcí, ale sám Prigožina nelegitimizoval. Prezident nikdy nepovažoval pochybného podnikatele za náhradu oficiálních institucí, jako jsou armáda nebo bezpečnostní služby. A soukromá vojenská armáda, kterou Prigožin založil, měla v Putinových očích logicky posílit pozici státu, nikoliv ji oslabit, jak se nyní děje. Putin udělal Prigožina tím, kým je a teď dostává monolit kremelské moci trhliny a situace se vymyká kontrole.

Prigožinovým nejnovějším gambitem je údajně ovládnutí politické strany v Rusku, což by mohlo vyvolat „frakcionalizaci uvnitř Kremlu.“ Nejprve měl ambici politickou stranu založit, nyní místo toho, doufá, že se zmocní kontroly nad významnou pobočkou některé ze stávajících stran.

A jeho šance nejsou nemalé. Prigožin není jen někdo, kdo hrál významnou roli v boji o Bachmut, ale jeho soukromá armáda například působila a působí v Africe, kde je navázaná na další ruské oligarchy a jejich zájmy. Svou politickou moc opírá právě o Wagnera - žádný jiný ruský politik nedisponuje takovou vojenskou silou - a jeho obrovské jmění bylo „nashromážděno při ochraně slabých afrických režimů výměnou za jejich zlaté doly.“

Wagnerovci se také účastnili bojů v Sýrii a Prigožin si v této době vytvořil úzké vazby s GRU – ruskou vojenskou rozvědkou. Prigožin má tedy nejen vazby horizontální (GRU), ale i vertikální, ve smyslu prostředníků, kteří ho pojí přímo s Putinem. Například bratři Kovalčukové jsou jeho neformálními spojkami.

Jeho útoky a dlouhodobá ponižující kampaň proti ruským politikům, generálům nebo regulérní armádě má logicky za cíl jejich dehonestaci a posiluje tím vlastní pozici.

Prigožin zatím není připraven vyzvat Putina na souboj. Ale – a to je důležité „ale“ - je těžké zůstat při smyslech a vyrovnaný, když jste ztratili velkou část své osobní armády v krvavém mlýnku na maso ve válce. Dokud je Putin relativně silný a schopný udržet rovnováhu mezi různými vlivovými skupinami, není Prigožin nebezpečný. Ale sebemenší změna by mohla Prigožina přimět k tomu, aby se postavil autoritám: zpočátku možná ne hned samotnému Putinovi. Ale Putin stárne, a jak diktátoři stárnou, ti, kteří mají ambice, se snaží zaujmout pozici, aby potenciálně zaplnili mezeru po vůdcově smrti. A Prigožin se jednoznačně řídí podle hesla „Štěstí přeje připraveným.“