Článek
Při nedávném rozhovoru s mým známým jsem měla co dělat, abych si nezačalo rvát vlasy. Ale pak jsem si uvědomila, že my dva symbolizujeme dvě protichůdné nálady, které jsou v Česku. Kamarád se obává, jestli je to u nás ještě k životu. Nejdřív jsem si myslela, že se bojí hrozby Kremlu, který často zmiňuje Česko jako zemi, jež má být po Ukrajině další na řadě. Například šiřitel ruské propagandy, Sergej Lavrov, považuje Česko stále za východní Evropu a rád by nás zase viděl jako podmaněný satelit.
Ale ne. Podle něj největší nebezpečí číhá v Bruselu, který se snaží náš stát připravit o pravomoci a svobodu. Neříkám, že naše země není ubyrokratizovaná do kómatu, ale za to si můžeme sami, když státní úředníci vydávají nová a nová nařízení, která jsou dalece nad rámec toho, co po nás EU chce.
Asi mohu žít s tím, že budu mít směrnice na velikost párku, ale skutečnou hrozbu nevidím na západ od nás, ale směrem na východ. V současné chvíli už se řada věcí děje, kdy Kreml svojí hybridní válkou podkopává naší vratkou demokracii a snaží se do ní vnést chaos. A kladu si otázku do budoucna, kam až je šílený psychopat Putin schopen zajít.
Rusko opakuje vlastní historii
Možná to zní v dnešní době neuvěřitelně, ale není to tak dlouho, co Rusko rotovalo kolem EU a NATO a myslelo si na námluvy se Západem. A nebyla to jen 90. léta za Borise Jelcina, ale o možném členství v NATO mluvil také na začátku tohoto tisíciletí Vladimir Putin jako čerstvý prezident.
Proč není tahle idea nerealizovatelná a naopak se ze Západu stal nepřítel číslo jedna? Těch faktorů je hodně (jako třeba zpackaná měnová reforma za Jelcina) a nebudu se věnovat všem, protože to je na knihu a všem aspektům stejně nerozumím. A jak jsem psala na začátku, zajímá mě ruská mentalita.
Je to totiž příběh, který se opakuje stále dokola. A dobře to popisuje novinář Ondřej Kundra ve své knize: Putinovi agenti. Rusové mají v první řadě strach a trvalý pocit nejistoty. Žijí v obrovské zemi, která nemá žádné přirozené hranice, které by jim poskytly ochranu. A paranoidně se obávají ohrožení ze strany pevninských nepřátel. Nepochybně si generace předávají trauma, když se jim Mongolové ve středověku usadili téměř až u Moskvy, a to na dost dlouho dobu, aby se do ruského národa zasekl pocit ponížení.
V průběhu historie se v Rusku zakořenila hrozba vnějšího ohrožení a z toho neustálá potřeba ohrožovat druhé. Už carevna Kateřina II. obhajovala expanzivní politiku, když prohlásila: „Nemám jinou možnost, jak bránit hranice své říše, než je rozšiřovat.“
Chlad vypěstoval v Rusech schopnost trpět
A kromě neustálé nervozity ovlivňuje celý národ ruské klima a nehostinná a bezútěšná krajina. Jak říká historik Philip Longworth: „Chlad vypěstoval v Rusech schopnost trpět i jistý komunalismus, či dokonce schopnost jednotlivce se obětovat pro společné dobro.“ A proto se v zemi daří totalitní ideologii.
Ta klade zájmy kolektivů nad zájmy jednotlivce. Postavení sovětského občana po celý život závisel do značné míry na jeho příslušnosti k určitým skupinám a společenským formacím. Byli a museli být součástí komuny, aby přežili.
V zemi, která je z velké části zamrzlým Mordorem, se sdílel nejen společný duch, ale i půda, starost o děti, majetek i osudy. A řada Rusů s nostalgií vzpomíná na dobu Sovětského svazu, éru imperiální moci i gulagů. Naopak 90.léta, kdy se země lehce naklonila k demokracii, byla pro řadu z nich chaosem. „Byly časy, kdy jsme se museli doprošovat cizích zemí. Dnes se nikoho prosit nemusíme. Dnes můžeme dokonce hrozit prstem,“ řekla historikovi Davidu Satterovi Larisa Achtirková, která velebí obnovenou vážnost Ruska pod vedením Vladimira Putina.
Po rozpadu Sovětského svazu si národ neuměl vytvořil zdravý individualismus a víru ve vlastní schopnosti. Potřebuje stát, který řídí jejich životy i štěstí (nebo neštěstí).
Mýtus ďábla v podobě Západu
Toho si je Putin velmi dobře vědom. Proto se snaží o revizi světového řádu a expanzi na další území, ať už je to Ukrajina nebo Gruzie. Čímž získává politické body na domácí scéně. Ve svých lidech probouzí nostalgii po ztracené imperiální moci země.
Pro upevnění pozice je zapotřebí společný nepřítel, nic neutuží soudržnost lidí víc, než když se vytvoří mýtus ďábla, který je ohrožuje. Diktátoři vždycky šíří mezi svým lidem strach a sami sebe staví jako jeho jedinou spásu. Vyrábí vnější hrozby, jako byli Židé pro Hitlerovo Německo nebo nyní celý Západ pro Putina, aby udržovali kolektivní paranoiu. A takhle zmanipulovaný lid snadno uvěří tomu, že NATO v čele s USA lačně utahuje smyčku kolem hrdého národa.
Psychologie války je taková, že člověk útočí nejen proto, že je frustrovaný a má strach, ale také proto, že ho to těší. Vraždí z obrovské potěchy z heroického triumfu nad ďáblem. Ukrajinská krize odhalila, že není radno Rusko podceňovat a že žádný stát, dokonce ani taková supervelmoc, jako jsou USA, může mít problém jej zastavit.
Zdroj:
Ondřej Kundra: Putinovi agenti, Brno 2016
Psychologie války: Lawrence Leshan, BB/art, 2002
