Rusko se pasuje do zachránce tradičního světa a odsuzuje naši společnost

Vztah Ruska k Západu je jedním z nejdůležitějších faktorů, na základě kterého se tato země ubírá. Rusko se snaží být evropské, ale současně se vymezuje proti celé euroatlantické kultuře a má permanentní choutky posouvat hranice směrem k nám.

Na to, abychom pochopili vztah Ruska k Evropě, je nutné se podívat alespoň krátce do minulosti.

Postoj Ruska k Evropě byl dlouho ambivalentní, bývalé impérium se táhne přes dva kontinenty (Asie a Evropa) a ani v jednom není doma. Jak napsal v roce 1839 francouzský cestovatel markýz de Custine:

„Ten obludný slepenec byzantské pedanterie a tatarské krutosti, ten zápas mezi etikou pozdní antiky a primitivními ctnostmi Asie zplodil nestvůrný stát, který má dnes Evropa před očima a jehož vliv už možná zítra pocítí, aniž by dovedla porozumět jeho kořenům.“

Poevropštění Ruska nebylo v minulosti možné, v momentě, kdy my jsme cizelovali uhlazené vyjednávání a multipolaritu, humanismus a individuální svobody, Rusko si formovalo despocii po mongolském a tatarském vzoru. Petr Veliký si všimnul toho, že země zaostává za Západem a vyhlásil si za cíl „odstřihnout lidi od někdejších asijských zvyklostí.“ Došlo k prudké transformaci se snahou vytáhnout Rusko mezi západní velmoci. Ideou bylo spojit rozlehlost Východu s kultivovaností euroatlantické kultury. Výsledkem se stalo, že si Rusko uchovalo nejistotu chudáka, který se vzmohl, a pohrdání Západu se nepřeklopilo v úžas. V ruské duši se zakódoval pocit vlastní nedostatečnosti a slabosti, který je o to víc kompenzovaný rozpínavostí.

Katastrofálně dopadla i 90. léta minulého století, kdy ruští obyvatelé podlehli kouzlu západního životního stylu. Když se v roce 1990 otevřel v Moskvě první McDonald, lidé byli ochotni vystát nekonečné, mnohahodinové fronty, aby se do něj dostali. Ale v období zmatků a chaosu zbohatlo jen několik lidí, naproti tomu se desítky milionů obyvatel propadly do chudoby. Sice už nebyly prázdné regály, ale zase si zboží v nich nemohli dovolit, což je ještě horší. To způsobilo ještě větší pocity méněcennosti vůči Západu.

A v důsledků komplexů, kterým Rusko vůči Západu trpí, přišlo s vlastní fikcí a narativem o zkaženosti naší společnosti. Vladimír Putin Západ vykresluje jako pokřivený a dekadentní. Evropa i USA jsou podle něj materialistické a roztříštěné. Psychologie je jednoduchá, když nemůžete něco mít, něčeho dosáhnout, tak to dehonestujete.

Ruský prezident se snaží vystupovat jako poslední zachránce tradičních hodnot a přesně ví, co dělá. Rozhodně to není žádný „vyšinutý soudruh.“ Odsuzuje západní společnost jako „otevřený satanismus“ s „různými údajnými pohlavími.“ Vymezuje se proti homoseuxuálům i transexuálům a celkové evropské korektnosti.

Putin se úzce spojil s pravoslavnou církví, která důrazně odmítá vztahy osob stejného pohlaví a sociální konzervatismus zakotvil do příběhu o ruském politickém a kulturním obrození, který je nyní využíván i k ospravedlnění invaze na Ukrajinu. Podle něj dala staletí dějin Rusku bohaté kulturní dědictví a duchovní potenciál, který ho staví do jedinečné pozice úspěšně šířit tradiční ruské morální a náboženské hodnoty.

Čímž nejenže fouká na bolístky vlastní země a lidí, kteří se tak cítí „hodnotnější, správnější a lepší,“ ale nahrává i konzervativcům v zemích Evropy. Najde se dost takových, kteří budou obdivně hledět směrem k zemi, kterou řídí bývalý důstojník KGB, jako ke kolébce křesťanství a konzervativních hodnot. Přestože je Rusko morálně rozvrácené a politický režim je nejen absolutistický, ale i cynický. A ruské pojetí křesťanství neznamená nic jiného, než zbožštění vládce jako postavy s absolutní mocí, politickou i morální. Což se táhne od Petra Velikého přes J.V. Stalina až po Vladimíra Putina.

Zdroj: H. Kissinger: Uspořádání světa, K. Hloušková, F. Mikš: Prokletí impéria a ruská lež