Článek
Žijeme svobodně s nepřeberným množstvím voleb. Ve výsledku nás na rozdíl od zvířat neženou žádnou instinkty, které by nám říkaly „musíš.“ A oproti dobám minulým nejsou žádné rigidní konvence, které by říkaly „měl bys.“ Dostáváme se do situace, kdy nevíme, cosi přejeme. Děláme to, co si myslíme, že po nás druzí chtějí anebo chceme dělat to, co dělají ostatní. To nás žene do konformismu, výsledkem čehož je „vnitřní prázdno.“
Z vnitřní propasti pryč pomocí slasti
Takový zážitek vnitřní propasti ale neznamená, že by s námi bylo něco v nepořádku. Je to spíš projev intelektuální upřímnosti a čestnosti. Někdo se raduje každý den z toho, že vyšlo slunce, že dýchá a jiný holt smysl života zpochybňuje a trpí tím. Přemýšlení o existenci a o sobě samém, je lidské a vlastní jen člověku. Ten může mít pocity nejistoty, strachu, izolace a osamělosti. Lidé mohou zažívat a zažívají kolektivně pocit prázdnoty, nesmyslnosti života nebo strach ze smrti, která je koncem naší existence.
A protože je člověk tvor s důmyslný systémem různých obran, proti pocitům existenciálního vakua si jich vyvinul hned několik. V první řadě to jsou sex a peníze.
Sex je zdánlivým lékem na pocity nudy a apatie a na chvíli slouží jako únik před existenciální frustrací. A ta chvilková slast dá na moment zapomenout myšlenkám, že jsme jen zdánlivě bezvýznamné chodící nádoby, kde dochází k oxidaci a spalování, až i to jednoho dne ustane a za další dvě generace bude nejspíš zapomenuto i naše jméno. Stejně tak funguje vůle k moci, je to stejné jako se sexem, opojení z moci, ta slast s ní spojená kompenzuje všechny naše myšlenky a pocity, které mají tendenci člověka stahovat do prázdnoty. A neméně důležitou formou úniku před sebou samým je vůle k penězům. Hledání smyslu v životě je nahrazené usilováním o prostředky. Ale místo toho, aby peníze zůstaly prostředky, stává se z nich cíl. Většina lidí, která je vlastní, je jimi posedlá a mají nutkavou potřebu zvyšovat jejich množství. Takoví lidé pak říkají „čas jsou peníze“ a vykazují potřebu spěchu. Jedou, jedou rychle, ale neví kam. Jsou hyperaktivní v práci, ve sportu a v životě vůbec. Sprintují sami před sebou.
Najít v životě smysl je naší odpovědností
Všechny vyjmenované obranné mechanismy jsou únikem od sebe, aby se lidé vyhnuli konfrontaci s prázdnotou uvnitř. Nenechají doběhnout své myšlenky a hned je přerušují. V noci trpí nespavostí, protože je jejich srdce napomíná „Velper noctem me monetcor meum.“ Připomíná se jim svědomí, které umlčí práškem na spaní.
Potřebujeme nové způsoby trávení volného času, jako je rozjímání, kdy namísto od sebe, půjdeme k sobě. Nikdo vám nenutí dny strávené v meditačním sedu, stačí třeba poslech hudby, která člověku rezonuje v srdci. Pohled do krajiny, kdy cítíme plnost a otázky po smysl života utichnou, protože v tu chvíli dochází k jeho naplnění. Za tím účelem ale musí mít člověk odvahu být sám, sám se sebou. Jsme si sice vědomi svobody, kterou máme, ale už méně vidíme odpovědnost, která z toho plyne. Velká část smyslu v našem životě čeká na to, až ji naplníme, což nejde, když utíkáme sami od sebe.
Zdroj: autorská text, Viktor E. Frankl: Léčba smyslem
