Hlavní obsah
Rodina a děti

Socialistické školky. Mléko se škraloupem, páska přes pusu a ideologie

Foto: Maria Sbytova/Shutterstock

Vzpomínka na školku za doby normalizace? Celé odpoledne u stolu, kde je přede mnou mléko se škraloupem. Nesmím odejít, dokud ho nevypiji. Dodnes mám trauma a při pohledu na mléko se ve mě vše obrací.

Článek

Béžové bavlněné punčocháče s vytahanými koleny často v univerzální velikosti pro všechny děti. Řadě z nás plandaly přes chodidla, což byl jednoznačně důvod k tomu, aby nám ostatní děti nebo rodiče nepozorovaně svázali chodidla k sobě. Jakože vtipné. Do toho tesilky, kamaše a zlo číslo jedna, punčošky z krepsilonu.

Když se dívám na fotky ze školky staré bezmála 40 let, jímá mě lehká nostalgie a vzpomínkový optimismus. Děvčátko s culíky v zástěrce a punčoškách (ano, těch béžových a vytahaných). Úsměv nevydrží dlouho, protože statečně vytěsněná traumata „socialistického dítěte“ si také chtějí říct své.

A rozhodně to nejsou jen vytahané nebo krepsilonové punčošky, které by se mi vybavily, když se řekne dětství v době normalizace. V době, kdy noční hlídači četli Aristotela a umývači oken vám přednášeli o Kafkovi.

Výchova uvědomělých budovatelů

Řada mých vzpomínek se vztahuje k socialistické školce a horlivým soudružkám učitelkám. Školka nebyla jen zařízením, kam dávaly matky děti, aby samy mohly pracovat, ale i příležitostí režimu, jak do těch ničím nepoznamenaných hlaviček cpát ideologii hned zkraje.

Vybavuji si, jak jsme vyráběly mávátka na prvomájový průvod. Kamžto mě rodiče posléze odmítli vpustit a já jsem to bolestně obrečela. Takovou krásnou holubici míru jsem si k tomu stvořila.

Od raných let nám bylo také vtloukáno do hlavy, že výběr povolání nezáleží na našich preferencích, ale na tom, co potřebuje naše země. A důkazem toho budiž dětské časopisy, kde se například v Mateřídoušce zveřejňovaly dopisy od dívek, jak chtějí být hornicemi. Dobře, to už jsme skočily na základní školu, ale není od věci si připomenout celou atmosféru školství. Jednoduše jsme byli formováni k tomu, aby veřejné dobro potlačilo osobní touhy a potřeby. A tím se dostávám i k tomu, co si „socialistické děti“ ve školkách „užily“. Protože to poslední, na co tehdy soudružky učitelky hleděly, byly nějaké individuální potřeby. Naopak všechno stádně zarovnat ve jménu homogenity.

Dokud to nevypiješ, tak se nehneš

Během socialismu byla často dodržována politika plného talíře, kdy byly dětem podávány porce jídla, které měly dojíst stůj co stůj. A to bez ohledu na to, že děti posléze zase vše vyzvracely, protože měly třeba na takové jídlo alergii nebo na ně byla porce příliš.

Můj první a nejsilnější zážitek je povinné pití mléka, a to nejen ledasjakého, ale s bonusem v podobě škraloupu. Dodnes to vidím, sedím sama u stolečku nad hrníčkem, kde se na povrchu houpe bělavý sliz, a odmítám se toho jen dotknout. Všechny děti jsou v postýlkách a já tam sedím hodiny. „Dokud to nevypiješ, tak se odtud nehneš,“ příkaz zněl jasně. Celá tortura trvala až do té doby, než si mě máma odpoledne vyzvedla. Dodnes, když mám před sebou mléko, tak se mi ozývá dávicí reflex. A nebylo to jen mléko. Jak píše například na Twitteru Robert Urbánek: „To mi připomíná zážitek ze školky, kdy jsem několikrát říkal, že vajíčka nemůžu, protože na ně mám alergii (měly to i v papírech samozřejmě). Doslova to do mě nacpaly a pak se začaly divit, že se mi svírá hrdlo.“

Podobný zážitek uvádí i profil pod jménem Pavel Zikmund. „Za mého mládí asi 50 let tomu nazad se to dělo běžně. Moje můra čaj s mlíkem jsem tam vypil jednou v životě jako dehydrovaný dítě. Nepamatuju si, že bysme tam dostali něco jiného k pití. Kamarád poblitej u špenátu, vzala si ho do parády uklízečka.“ Dodávám, že tehdy se čaji s mlékem říkalo „švédský čaj“ a byl to postrach nás všech.

Přelepené pusy páskou a polední klid

Ptala jsem se přítele, jaké má on zážitky ze školky. A vytáhl vzpomínku, jak se dětem přelepovaly pusinky páskou, když moc mluvily. Nejdřív jsem se zhrozila a říkala si, že 80. léta asi byla čajíček oproti 70. letům, kdy chodil do předškolního zařízení on. Ale ne, najednou se mi vybavil obraz, který byl původně po desítky let uložen pěkně hluboko a bezpečně v podvědomí. Přede mnou stojí dítko ve školce a má přelepenou pusu průhlednou páskou. A v záhybech, které úplně nepřilnuly na kůži, se zapaří a dělají se tam drobné krůpěje potu. Tehdy to přišlo normální dětem i rodičům a nikdo se nad tím nijak nepozastavoval. Představa, že se něco takového stane dnes, tak nemám pochyb, že rodiče budou školku nebo učitelku žalovat.

Pátrala jsem po dalších příbězích ze svého okolí. Kamarádka si vybavuje to, jak děti nesměly o poledním klidu z postýlky, a to ani na záchod. Tedy kromě toho, že musely mít povinně zavřené oči a spánek minimálně předstírat. „Jednou jsem to nevydržela a počůrala jsem se. Jinak jsem celou dobu koukala na cíp prostěradla, aby to vypadalo, jakože mám oči zavřené a spím, bylo to nekonečné,“ rozpomíná se.

A tady je další příklad, kdy se ze spaní po obědě stávala noční můra. „Školka v pohodě (navzdory mléku se škraloupem a mřížkovanému máslu), než mě jednou jedna soudružka za trest (že jsem nespal) přestěhovala z postýlky na železné vojenské lůžko s nepovlečenýma matracema v úklidové místnosti. Ty smetáky a stropní okénko nad sebou vidím doteď.“

Vychovávali z nás tak malé budovatele, kteří mají být poslušnými občany a jakýkoliv krok směrem z řady se trestal. Přechod na základní školu, byť stále v období komunismu, byl pro řadu z nás vysvobozením. Tresty typu chození na hanbu, nebo házení křídou po žácích, kteří se bavili, byla už procházka rájem.

Syndrom hybris

Článek jsem chtěla zakončit tím, že dneska už je doba naštěstí jiná. Školky kladou důraz na bezpečné a respektující prostředí pro děti. Necpou do nich jídlo násilím, nenechávají je sedět hodiny u stolu nebo jim nezakazují jít na toaletu. Přestože v drtivé většině školek to tak je, při podrobnějším hledání jsem ještě našla případy, kdy se stále po dětech vynucuje vojenský režim. A i na sociálních sítích a v diskusích jsou rodiče, kteří jsou nešťastní ze školek, které jako by vypadly s dob socialismu.

Zdá se, že to nebyl jen diktát ideologie, který formoval tehdejší atmosféru ve školkách (případně i ve školách). Ale také tzv. syndrom hybris neboli syndrom mocenské pýchy. Obecně je připisován politikům ve vysokých funkcích, ale týká se právě i učitelů. Projevuje se přehnanou pýchou, ohromným sebevědomím a pohrdáním ostatními. Důsledkem jsou nesmyslné tresty, které v dětech vyvolávají odpor, zlost a hrůzu. V podstatě je to šikanování. A socialismus byl výkladní skříní ponižování.

Zdroj: autorský text, Twitter, studie, LN

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz