Účastnila jsem se mezinárodní soutěže krásy Miss Earth. Je to jen otročení, pokrytectví a byznys

V dnešní době, kdy každá dívka s Instagramem, znalostí filtrů a správného nanášení make upu, může být hvězdou, jsou tradiční soutěže krásy už jen prachem zapomenutých časů. Ale byly doby a není to tak dávno, kdy Miss „čehokoliv“, včetně Miss Earth, byly opravdovým cirkusem, plným lesku, glamouru a.… no, řekněme, že zajímavých zážitků.

V roce 2002 mi je 21 a dokončuji studium publicistiky. Vyzrálejší spolužáci už vědí co se životem, já jsem trochu ztracená a zatím se mi nechce sednout do kanceláře k psaní článků a tam vytrvat dalších 40 let. Jednoho dne mi zazvoní telefon, abych se zúčastnila mezinárodní soutěže krásy Miss Earth. Což by měla být třetí největší mezinárodní soutěž krásy. Nemyslete si, že to je jen tak. Jste doma, pijete kafe a někdo vás pošle na promenádu v plavkách s krasavicemi z celého světa.

V roce 1999 jsem byla ve finále české Miss. Ano, to bylo ještě za časů Miloše Zapletala. Žádná hyperkorektnost, porota i diváci si logicky nejvíce užívaly promenádu v plavkách a naše míry zadků i prsou běžely na obrazovkách v domácnostech v přímém přenosu. Pro jistotu jsem v té době jedla jen jedno rajče denně, stejně jako ostatní soutěžící. Objektivizace žen bylo v téhle době sousloví, které ještě nikdo nepoužíval ani se nad ním nezamýšlel.

V 17 letech jsem oproti ostatním dívkám vypadala jako jejich mladší sestra, dítě bez prsou i sebevědomí, a korunka mi na hlavě logicky nepřistála. Sbalila jsem si taštičku a mazala z karlovarského Grandhotelu Pupp zase domů, abych se učila do školy. Proto mě překvapilo, že se o pár let později někdo objevil s nabídkou na Miss Earth. Zřejmě všechny ty krásnější a vyspělejší dívky přede mnou nemohly nebo si zlomily nohu, až pořadatelé sáhli hlouběji do řady a vytáhli mě jako králíka z klobouku.

Je říjen 2002 a já letím na Filipíny, kde se klání odehrává. Mám instrukce, že více než o krásu se v tomhle případě jedná o to, aby se dívky zajímaly o ekologii a hlavně byly chytré. Máme si dokonce připravit nějakou enviromentální přednášku a celkově to nebude o tom, jaký kdo má zadek nebo obličej. A protože jsem mladá, naivní a přiznejme si, že i blbá, tak tomu věřím. Ve škole jsem šprt, takže jsem se poctivě připravila a celou cestu si v angličtině opakuji rozdíl mezi antropocentrismem a biocentrismem. Jako největší talent nakonec vyhrála Britka, která předvedla porotě tanec na variaci striptýz, a oblečení, které na ní zbylo, kousek látky a pár provázků, byste těžko hledali i na malém dezertním talířku. Ale to jsem předběhla.

Vystoupím z letadla v Manille a rovnou se jede na večeři se sponzory. Nevím, kdo je kdo, všude jsou postarší pánové, jak už to u takových akcí bývá, a maraton povinností běží celé tři týdny. Propagace všeho možného, rozumějte reklama pro sponzorské firmy. Sázení stromů, které sice nesázíme, ale fotíme se u nich s rýčem, jako že jo. Většina z nás vidí tenhle nástroj poprvé v životě. V luxusních šatech nás dotáhnou do nejchudší části Manilly, kde je hodně malých a zubožených dětí. Opět focení, jak jsme jako královny krásy soucitné, ale spíš mám chuť si dát facku za takové pokrytectví. Vozí nás otevřeným autobusem po celé zemi a máváme, hodiny a hodiny, vzorně s šerpami přes rameno. Nemohu to vydržet a různě potají upíjím víno. Stejně nemávám, ani po lahvi.

A do toho každý večer přehlídky a absurdní sub – soutěže. Kromě zmíněné Miss talent se soutěží o nejhezčí pleť, vlasy, úsměv, a dokonce je tu soutěž o nejoblíbenější dívku. Já jsem odmala outsider v každém kolektivu, takže „kupodivu“ nevyhraji. Což je fér, protože ke sluníčku mám daleko a afektovanými úsměvy šetřím jako veverka oříšky na zimu. V pozdějších ročnících se dokonce objevuje Miss Placenta. To mě naštěstí minulo.

Se svým referátkem o přírodě jsem sice neuspěla, ale nakonec končím na třetím místě jako Miss Bikiny, ano opět promenáda v plavkách. Na české miss jsme měli plavky jednodílné, tady jsou povinné dvojdílné. Asi kvůli většímu teplu. Všímám si, že mě v plavkách fotí více zezadu než zepředu. Čímž se potvrzuje to, co jsem vždycky slýchávala na castinzích. „Obličej nic moc, ale tělo dobrý.“ S odstupem let si říkám, že jsem za to měla být vděčná, dneska už by mě nefotili ani zezadu.

Každopádně se modlím, ať už je konec. Denně spíme tak dvě až tři hodiny a v pracovním kolotoči vyděláváme pořadatelům dost peněz. My z toho samozřejmě nic nemáme. Moje spolubydlící z Německa nakonec kolabuje a skončí v nemocnici. Kromě toho, že je mi jí opravdu líto, tak teď nemám nikoho, s kým chodila potají kouřit na záchod. A do toho začaly po celé zemi včetně Manily teroristické útoky. To se ráno probudíte, slyšíte výbuch, kouknete z okna a vidíte, jak se o pár bloků dál valí černý dým.

„Ráda bych jela domů, nemám pocit, že je to tady úplně bezpečné“, zkouším to na pořadatele. Zamítnutí nebo mě čeká tučná pokuta.

V předvečer velkého finále za mnou přišli z vedení soutěže, nesou smlouvu a chtějí se se mnou dohodnout, jestli bych v případě umístění mezi prvními dívkami pracovala tímto způsobem celý rok bez nároku na honorář. Focení a další promo akce pro spřátelené firmy, propagace soutěže po celém světě a samozřejmě povinné večeře se sponzory. Což by také znamenalo přerušit na rok školu. Sice bych dostala nějaké peníze za umístění nebo přímo za vítězství, ale většinu by spolkla daň a podíl mateřské agentury. S díky odmítám, nemám zájem o otroctví zdarma, byť chápu, že pro někoho to může být otázkou prestiže.

Džejla Glavović z Bosny a Herzegoviny, která nakonec vyhrála, se také odmítla stát kašpárkem tohoto byznysu. A výsledkem? O půl roku jí sebrali korunku i titul. „za neplnění závazků.“ Před ní smekám, i když to nebyla zrovna nejpříjemnější bytost. Ale alespoň měla odvahu postavit se proti systému, který využívá vítězky jako nástroje k vydělávání peněz. Ať už pořadatelé tvrdí cokoliv, ve skutečnosti jde jen o generování zisku a vítězky jsou jejich nástrojem. A i když se propagují vyšší cíle soutěží jako je záchrana planety nebo chtějí nebo aby byl slyšen hlas žen, pořád je to jenom o sestavování pořadí podle toho, jak kdo vypadá.

Autorský text