Článek
Kdyby se můj partner změnil, konečně bych mohla být šťastná. A nemluvíme tady o pofiderních záležitostech, jako jsou ponožky na zemi nebo zapomenutá kytka k narozeninám. Nevidí, co všechno pro něj dělám, kolik večeří jsem uvařila, byt se také neuklízí pomocí magické hůlky, když spolu mluvíme, ani mě nevnímá a jediné, co ho zajímá, je práce nebo gauč, kde kraluje a ovladač má místo žezla. Jedinou nadějí je, že se jednou změní a zase mi bude věnovat pozornost. Pak ten vztah bude opět žitelný.
Zažili jste to někdy, ať už jste muž nebo žena? Roky frustrace, kdy jediné, o co jste se opírali byla iluze, že se protějšek změní? Tak asi už víte, že se nezmění. Člověk se takhle klidně může protrápit celým životem, kdy se staví do role oběti. Druzí jsou odpovědní za naše štěstí, je chybná premisa.
Partner nenese odpovědnost za to, jak se cítíme
V první řadě, partner nám nemůže život vyplnit, to není jeho úkol. Náš život by měl být naplněný a smysluplný i bez něj. To, že s někým jsme, je už jenom bonus. Za druhé, protějšek nenese odpovědnost za to, jak se cítíme, to je náš příběh s naší odpovědností. Lidé často potřebují nějaký vztah, jakýkoliv, jen aby uvnitř zaplnili prázdno. S prominutím vezmou kohokoliv, jen aby tu díru zalepili. Úplně nejhorší jsou pak různé ženské časopisy a „ezo“ rady, které říkají, že si máme napsat seznam vlastností, které má náš vysněný muž mít. Každou noc vysílat tohle přání do vesmíru a ten nepochybně nemá nic lepšího na práci, než se rozestoupit a vyslat nám světelným paprskem prince na bílém koni. Naprostý omyl. Snažit se napasovat člověka do vzorečku značka ideál zkrátka nefunguje. Když už se tak děje, je dobré si na ten papírek také napsat, co tomu druhému mohu přinést já.
V momentě, když jsme s někým ve vztahu, a teď mi odpusťte to klišé, musíme ho brát takového, jaký je. Válí se už půl roku na gauči a nic s ním není? Třeba má špatné období a potřebuje utéct do svého světa. Jestli tam už leží deset let a začíná zasmrádat, tak to možná není ten pravý partner pro vás a je na čase se z takového vztahu vymanit. Teď si říkáte: „No jo, zase nějaké chytré rady od redaktorky, která neví, co by psala. Já si s ním upletla tři děti, hypotéka na krku, moji rodiče jsou celý život spolu, takže kdyby ch se rozvedla, dostanou infarkt.“ A souhlasím, netvrdím, že je to jednoduché, stavíme si ze strachu různé bloky, které nás drží v pozici trpící oběti, jež ve vztahu není šťastná a nemůže s tím nic dělat, jen to nějak vydržet.
Možná stačí začít menšími kroky. Protějšek nezměníte, pokud se on k tomu sám vlastní vůli nerozhodne. Ale můžete se vy zamyslet, jak k takové situaci sami přispíváte. Jestli je tak frustrující vařit večeře, když to nikdo neocení a nepomůže, tak to nedělejte. Jděte místo toho na procházku nebo na kávu. Začít dělat věci jinak není jednoduché, prvním krokem je říct si, jak.
Každý máme takového partnera, jakého si zasloužíme. Když dělá věci, které nás rozčilují a přicházejí velké emoce, nemá smysl ho obviňovat a čekat, že dosáhne osvícení a změní se. Jediné, co můžeme udělat, je zaměřit se na sebe a zeptat se, proč mi zrovna tohle vadí? Jak já přispívám k takové atmosféře? Proč si neberu z toho vztahu to dobré a zbytek, ať vezme čert. Znovu odhaduji, že teď vám možná naskočí myšlenka: „Takže on se chová jako bych neexistovala a já jsem ten viník a mám se nad sebou ještě zamyslet? To snad ne!“
Ale ano, je to tak. Vy se na protějšku učíte lekci o sobě, kdo vlastně jste. A že by se měl nad sebou zamyslet i ten druhý? Nepochybně, ale to je jeho věc a musí si k tomu dojít sám, ne že nad ním bude někdo práskat bičem. Problémy ve vztahu nejsou o hledání viníka. Oba děláte, co můžete, v rámci své kapacity, vy i ten druhý.
Závislý vztah. Hra Oběti, Tyrana a Spasitele
Pokud jste ve vztahu nešťastní, řešení jsou dvě. Tím prvním je, jak je výše uvedeno, vystoupit z pozice oběti, nikdo jiný není odpovědný za vaše štěstí a výběr partnera než vy. Když to skřípe, místo prstem, který ukazuje na protějšek, ukažte na sebe a hledejte možnost změn. Druhou variantou je ze vztahu odejít. Lidé často upadají do módu, kdy to nejde „s ním, ale ani bez něj.“ Toxicky se scházejí a rozcházejí až do úplného vyčerpání. To není láska ale závislá vazba. Což je dost zajímavé téma, kterým se zabývá Eric Berne. A rozlišuje tři hlavní role, které v takovém vztahu hrajeme – Oběť, Tyran, Spasitel. A různě si je přehazujeme, většinou v době nějaké krize.
Pokud jste dočetli až sem, tak jste si už nastudovali Oběť. Ta má pocit, že je obětí okolností, partner může za její štěstí i neštěstí. Dusí v sobě věci, které jí vadí a zároveň v tom druhém vyvolává pocity viny. Jednoduše ten druhý stále dělá něco špatně a oběť se trápí a je vyčítavá.
Tyran uplatňuje svoji moc všemi možnými způsoby a chce mít všechno pod kontrolou. Spasitel má pocit, že se bez jeho pomoci nic neobejde (musím uvařit, oni si beze neporadí), rád pomáhá, v druhých ale může vzbuzovat pocity, že musí být vděční. Přehlíží sám sebe.
A jak jsem psala, role se ve vztahu různě přehazují. Unavený Tyran už nemůže, skládá zbraně a se slzami v očích se stává Obětí a prosí o klid na práci. Role se překmitnou a z Oběti se stává Tyranka, která si diktuje podmínky, a poté Spasitelka, která o unaveného, dříve Tyrana, pečuje.
Závěrem, z takového vztahu se dá vystoupit jen pokud člověk začne hledat u sebe možnost změny, případně je ochoten si připustit, že z takového prostředí může odejít.
Zdroj: autorský text, publikace: Eric Berne- Co řeknete, až pozdravíte
