Článek
Všichni chceme mír. Zřejmě ho chcete i vy, pokud nepatříte k nějaké militantní skupině nebo nejste masochisté. A celou druhou polovinu 20.století jsme v něm žili, což je prizmatem historie neobvykle dlouhá doba. Sice jsme byli ve smrádku za drátem, ale bez větších otřesů.
Pocit bezpečí je jenom iluze
Když se znovu objevily hrozby a nejistoty ve formě covidu, války, migrantů nebo zdražování, tak má část společnosti má pocit, jako by ztrácela kontrolu nad svým životem i děním okolo a těžko se jí bez zdánlivé předvídatelnosti žije.
Věcí, které nemůžeme mít jako jednotlivci pod kontrolou je opravdu hodně. Smrt, války, výroky politiků, přírodní hrozby nebo chování ostatních lidí. A většina z nás tak nějak chápe, že to není nic, co bychom mohli ovládat od počítače z obýváku nebo na různých pochodech. Tušíme, že žijeme ve světě, ve kterém může být iluze bezpečí kdykoliv narušena. A náš život je spíš než jistotou, zarámovaný rizikem a kolísáním.
Pro lidi, kteří si nesou vyšší míru úzkosti, je taková představa nepřijatelná. Chtějí mít zaručený celosvětový mír, stav planety i systém ve kterém žijí. Pocit, že mohou mít něco pod kontrolou je uklidňuje a dává jim (falešný) pocit bezpečí. Je to celkem složitý obranný mechanismus, díky němuž se brání bezmoci. Člověk se zdravou osobnostní strukturou totiž umí občas žít v obavách a připouští si, že „neví“ nebo nemůže něco ovlivnit.
Úzkostný člověk je snadno manipulovatelný
Když přijde nejistá doba, tak tenhle typ úzkostných lidí hledá rychle nějaké řešení. A to je přesně ten moment, kdy podléhá populistickým politikům, dezinformátorům a věří iracionálním slibům. Je schopen dělat i ty největší hlouposti, jen aby měl pocit nějaké jistoty. V mezních situacích takoví lidé podléhají diktátorům a ochotně je následují. Čím jsme úzkostnější, tím jsme snadněji manipulovatelní a podléháme tlaku autorit, byť nemusí být nijak významné. Ale vyvádějí nás z nesnesitelné nejistoty a část z nás tyhle narcistické osobnosti, které v první řadě touží po moci a pozornosti, ochotně následuje.
Abych byla přesná, ne každý úzkostný člověk reaguje snahou o kontrolu, někdy lidé naopak zamrznou a jsou pasivní, ale dnešní článek je právě o kontrole, jako obranném mechanismu, když máme pocit, že se nám život vymyká z rukou. A je to případ aktivistů, co se lepí k silnicím nebo hlasitých provolávačů hesel „chci mír“, kteří následují své „vzory“. Bojují ani ne tak v kulturní válce, jako s vlastním pocitem strachu a bezmoci. A populisté si toho jsou velmi dobře vědomi, protože strach a posilování úzkosti je ten nejmocnější nástroj, jak lidi ovládat. Ideálně je k tomu ještě rozdělit na dvě poloviny, aby šly proti sobě.
Být tak trochu úzkostný je v naprostém pořádku. Strach a obavy je něco evolučně daného a po celý vývoj lidstva nám to zachraňovalo život. Ale je dobré vědět, že je to právě míra „strachovosti“, která ovlivňuje naše názory a politická přesvědčení.
Myšlení se zakazuje
A netýká se to jenom politiky, úzkostné osobnostní nastavení se promítá i v osobním životě.
Možná i vy máte někde v okolí člověka, který je kontrolující. Nemusí se zrovna účastnit demonstrací za mír (ano, houfování také dává člověku větší pocit jistoty), ale možná je to tchyně nebo rodič, co vám neustále zasahuje do života a drží vás „pod kontrolou.“ Je to mechanismus, který se projevuje na všech úrovních včetně nejbližších vztahů. A stojí za ním strach obava i vlastní bezpečí, ale třeba i strach ze samoty.
Patří sem i šiřitelé rádoby ezoterických myšlenek. To se pak dočtete někde na blogu nebo na sociální síti, že musíte dokonce kontrolovat to, co si myslíte nebo cítíte. Hlásají: „Zbavte se negativních myšlenek“ nebo „pozor na to, co si přejete.“ Vytváří se tak svět, kde myšlenky a pocity nejsou dovolené. Což je hodně smutný svět. Každá myšlenka nebo pocit má svoji hodnotu. Co si zaslouží naši kontrolu, jsou naše činy. Myšlenky jsou v pořádku, všechny. Tenhle typ úzkostného člověka nevidí rozdíl mezi myšlenkou a skutkem. Já mám třeba také myšlenku, že bych se chtěla projít nahá po Václavském náměstí. A tu myšlenku považuji za přijatelnou. Horší by bylo, kdybych to skutečně udělala. I když by to možná někoho potěšilo.
Každý potřebuje mít nad svým životem určitou kontrolu. Je to přirozená lidská touha. Kontrola dává pocit pořádku, stability a bezpečí. Ale čím je člověk úzkostnější, tím víc potřebuje kontrolovat, v tu chvíli se to zvrtne a nezřídka tak zasahuje do práv a blaha jiných lidí. A to už problém je. A chronické obavy a touha po jistotě nikomu nedokáže zajistit větší kontrolu nad událostmi, na které máme pramalý vliv.
Autorský text
