Článek
Z jednoho extrému, kdy se za totality dávaly děti do týdenních jeslí, jsme na opačném konci spektra a matky zůstávají s dětmi doma nejdéle z celé EU. Kromě společenského narativu, který říká, „máš dítě, tak seď doma a dělej mámu,“ k tomu výrazně přispívá nedostatek dostupné péče pro děti do tří let a minimum částečných úvazků, které by matky pečující o dítě byly schopné zvládnout.
Ne všechny matky chtějí být doma
Jsou ty, které jsou doma s dětmi šťastné a já tohle nikomu neupírám. Ale v době, kdy klademe takový důraz na individualitu, by se mělo brát v úvahu, že ne všechny matky jsou stejné. Všechny své děti milují, ale ne nepodstatná část z nich nevidí smysl života v plácání bábovek a přebalování. Ženy hledají rovnováhu mezi prací pro rodinu a vlastní seberealizací mimo ni. Což je v našich končinách téměř nemožné.
Z vlastní zkušenosti vím, že pokud nemáte zázemí v podobě příbuzných, kteří by hlídali, není šance pracovat dřív, než vezmou dítě po třech letech do školky. Dávala jsem dítě do soukromých jeslí na tři dopoledne. V Praze to vyjde na 8000 měsíčně, takže vyděláváte v podstatě jen na to. A řada matek to stejně podstoupí, aby si uchovaly duševní zdraví, pohybovaly se i mezi dospělými lidmi, což je nutí dát dohromady rozvité věty a nejen „ňam, ňam“ a udržet si alespoň nějaké spojení se světem a svou profesí.
Chybí nám „předškolková“ péče
Co nám opravdu chybí, je „předškolková“ péče. Uznávám, že dávat dítě na týdenní pobyt do jeslí, jak se to dělalo dřív, může mít fatální následky pro vytvoření zdravé citové vazby s matkou. Na straně druhé tři dopoledne v týdnu bez maminky nebude ratolest nejspíš zásadně traumatizovat. Například v USA, Anglii, Belgii, Švýcarsku, Francii nebo v Dánsku, jakož i v desítkách jiných zemí, je rodičovská dovolená podstatně kratší než v ČR. Nezdá se však, že by synonymem pro občany těchto zemí byla slova „citová deprivace a morální zpustnutí.“
Kromě obav o duševní zdraví dítěte by se mělo hlasitěji mluvit i o duševním zdraví matek a co s nimi roky doma dělají. Namátkou uvádím příspěvek z diskuse, kterých je stovky:
„… Od rána se mi chce jenom brečet, nemůžu do sebe dostat jídlo a jsem bez špetky energie… …A dneska to jakoby bouchlo. Najednou si uvědomuji, že jsem nešťastná z té každodenní rutiny. Každý den je stejný a stejně náročný na uhlídání, pozornost, rozvíjení a péči o dvouletého prcka…. Až dneska mi došlo, že žiju jenom životem matky a tak strašně mi chybí jít si posedět třeba na zahrádku a na nic nemyslet, nad ničím nepřemýšlet…. Začínám se těšit do práce…“
Být doma s dítětem je tedy opravdu zátěž. Pár hodin týdně, kde by si ženy „mohly“ odpočinout v práci, by řada z nich uvítala, a ještě by tak přispěly do rozpočtu.
Kdyby matky v Česku po roce narození dítěte pracovaly 13 hodin týdně, získaly by celkem 60 miliard a ekonomika by se zvedla o 1,22 procenta.
Vzdělané ženy končí na pracovních úřadech
Štědrý sociální stát řeší, jak zvýšit rodičovskou a valorizovat ji. Netvrdím, že pár korun navíc rodiny nepřivítají, ale „ryba smrdí od hlavy.“
Když se české matky chtějí po letech do práce vrátit, více než 60 procent z nich skončí rovnou na úřadu práce. I když ženy mají nárok na návrat do předchozího zaměstnání, tak se často potýkají s neochotou zaměstnavatelů je přijmout zpět. Nebo práci velmi brzo ztratí. Z předchozího vyplývá, že dlouhé rodičovské dovolené nejsou vždy dobrovolné a je to plýtvání potenciálem žen.
České ženy dosahují totiž dnes vyššího vzdělání než muži a v počátcích své kariéry jsou často stejně úspěšné. Po letech doma jim ale „ujede vlak“ a už do něj nemohou zpět naskočit. Potřebují tedy výraznější možnosti práce na částečný úvazek, zaměstnání s flexibilní pracovní dobou či práce z domova.
Vláda se sice snaží nějakým způsobem situaci řešit. Ale zatím neefektivně. Aktuálně máme šest procent částečných úvazků oproti 30 procentnímu průměru v EU. Novelou zákona od února 2023 se politici snaží motivovat zaměstnavatele, aby nabízeli rodičům pečující o děti částečné úvazky.
Jak se říká, „myšlenka dobrá, výsledky dobré nebyly.“ Firmy sice vládní iniciativu vítají, většina z nich se nicméně shodne, že pětiprocentní sleva na pojistném nebude dostatečnou motivací k častějšímu využití zkrácených úvazků. Podle zaměstnavatelů je to sleva příliš malá, aby mimo jiné vyvážila to, že na jeden úvazek je v praxi potřeba poloviční administrativa proti dvěma půl úvazkům. Bude to tedy chtít zefektivnit celý proces, aby se zaměstnavatelům do zkrácených úvazků chtělo.
Autorský text
