Zápisky z Lanzarote. Jsem zmrzlá šmudla s mizerným společenským životem

Výsledkem bylo, že jsem si s obě poležely od poloviny listopadu skoro měsíc s virem, který byl tak odolný, že nejspíš přežije i atomový výbuch. Nakonec se nám podařilo zabalit kufry a přesně na Štědrý den vyrazit na jeden z Kanárských ostrovů.

Lanzarote jsem vybrala jako levnější variantu, kde je relativně teplo i v zimě. Apartmán za 15 tisíc na deset dní, to je jako víkend ve Špindlerově Mlýně. A všechno je tu levnější včetně jídla, to je výhoda, když člověk přijede ze země, kde stojí smažák ke třem stovkám.

Nastává Štědrý večer, palmy se pyšně blyští vánočními ozdobami a světýlky a němečtí důchodci se veselí se Santa Klausovskými čepičkami na hlavách. Roztomilý kýč. Jednu takovou partu máme za sousedy a já se raduji, jak jsou každý večer potichu a chodí spát se západem slunce, takže mám klid. Než zjistím, že zatímco já jsem v pyžamu a padám únavou, tak babči i s manželi chodí každý večer na vínečko a za muzikou. Můj společenský život je mizernější než sociální interakce německých důchodců, to je smutný příběh. Já v pyžamu. Oni se opírají se o hole nebo jsou na vozíčku a mají radost ze života.

Jsme v oblasti Matagorda na jihu. Někdo vybírá místa podle toho, jak daleko je pláž, mým parametrem je dostupnost pohotovosti a lékárny. Již poučena z minulosti, kdy jsem končila na kapačkách nebo dcera na ambulanci vím, že je to důležitější než blízkost památek nebo národních parků. K tomu nekonečně táhnoucí se promenáda podél oceánu, široké pláže bez lidí a letadla nad hlavou. To nemyslím obrazně, ale doslova. Jsme jen dva kilometry od letiště a přistávající letadla jsou vidět do nejmenších detailů. Někomu to může vadit, my jsme se za těch deset dní naučily loga a barvy všech leteckých společností. Třeba „pyžámko“, celé pruhované letadlo, je společnost Condor, a to je informace, kterou do života každý potřebuje.

Dál na západ jsou letoviska jako Puerto del Carmen nebo Playa Blanca. Nedoporučuji, pokud nejste milovníci masového turismu, stánků s cetkami, irských pubů a přeplněných restaurací. A pak tu je sever, kdo je mladý, ještě nemá děti, nepotřebuje lékárnu ani ambulanci a svobodomyslně se rád prohání ve vichru nebo na surfu, tak je to ideální místo tolik nezjizvené konzumem.

Trochu jsem to tušila, ale jsem přesvědčivá v tom si ohýbat realitu tak, že tomu sama věřím. A uvěřila jsem své fantazii, že na Lanzarote bude v noci tepleji a teplotu 12 stupňů na předpovědi jsem hrdinsky ignorovala. Nepřekvapivě nemají v jižních státech topení ani peřiny, jen lehké prostěradlo, takže jsme první noc mrzly. Já bych deku i vzala, ale nebylo ji kam dát, letěly jsme jen s kabinovým zavazadlem. Někde jsem četla názor, že s kabinovým kufrem cestují jenom šmudly, tak teď jsem šmudla, a ještě ke všemu zmrzlá šmudla.

Místo výletu druhý den jedeme do nákupního centra pro deky. „Ta je trapná mami, tu si vezmi ty,“ podává mi devítiletá dcera koupenou deku s obláčky a duhou. Aha, tady došlo k nějaké změně, malá holčička vstupuje do předpubertálního období, zapisuji si do hlavy. Teď mám v osobním vlastnictví dečku s duhou, co svítí ve tmě, ale ani to nemůže otřást mojí sebedůvěrou.

Po vyřešení termoregulace jedeme na pláž Playa de Papagayo. V každém turistickém průvodci je označená jako nejkrásnější. A protože všichni zjevně čerpají se stejných zdrojů, je tam nahuštěno jako na hladovém pochodu za velké hospodářské krize. Mimochodem na místo je dost výživná cesta, šest kilometrů prachu s výmoly, kdy se musí jet krokem. Po dvaceti minutách vypadnu z auta s parkinsonským třesem a vychýlenou krční páteří. Na pláži jsem po hodině tulení se ke španělské rodině, protože nikde jinde nebylo místo, zavelela k odchodu. Vydaly jsme se za útesy, kde jsou další menší pláže, jen nejsou oficiálně v top 10 „míst, která navštívit na Lanzarote“, tudíž nebyly v obležení.

„Když bych se takhle nalepila úplně na skálu, tak budu v závětří a nebude mi zima,“ povídám si sama se sebou a snažím se najít nějakou pozici, v které mě nebude bičovat studený vítr. Na rukách husinu, že mi za chvíli vyrostou brka, ale vydržím. Na pláži jsem si rozdělila turisty do tří skupin podle geografického hlediska. Ti v péřovkách budou nejspíš Španělé, pro které je 19 stupňů jasně zimní období. Pak ti v tričkách stejně jako já, to bude střední Evropa, a nakonec otužilci v plavkách v ledovém Atlantiku, ti musí být ze severských zemí, jinak si neumím vysvětlit, že už nejsou dávno podchlazení.

Prší. To na mojí Bingo kartičce nebylo. Lanzarote je poušť a prší tu s nadsázkou asi tak čtyři dny v roce a ten jeden den je právě teď. Říkám si, že bych mohla mít přivýdělek jako vyvolávačka deště. Vždycky by si mě pozvali někam, kde desítky let nepršelo, za mé přítomnosti by přišel svlejvák a já bych za to sbalila peníze. Teď balím dceru, sedáme do auta a jedeme se podívat do místního akvária Aquarium Costa Tequise.

„Au“, držím se za nos. „Ježíši mami, co děláš,“ roluje dcera oči nahoru. Už podruhé jsem se praštila do nosu o vypouklé sklo akvária. Chudák dítě, bude si myslet, že má neustále ožralou matku nebo že je úplně dementní. Pravdou je, že mi upadají kognitivní funkce, protože jsem už několik týdnů nepromluvila s nikým starším desíti let. A dítě mele konstantně. Mnohahodinový monolog psychotického typu o Minecraftu, nekonečnosti vesmíru, kočičce Pusheen a soudném dnu Ragnarok v náhodném pořadí by rozhodil i celý buddhistický klášter. Můj nervový systém začíná zkratovat. Stále se držím za nos a dojímám se nad nemocnicí pro mořské tvory, kterou tu mají. Zachraňují zraněné želvy a když je vyléčí, vrací je zpět do moře. Bohulibé, že místo neslouží jen jako zábava pro turisty a moc lidí o něm ani neví, takže tu nejsou fronty.

Lanzarote působí na člověka uklidňujícím dojmem a není to jenom monotónnost sopečné krajiny. Díky umělci Césarovi Manriquemu, o kterém budu ještě psát v dalším článku o Lanzarote, se tu prosadil zákaz stavění obřích hotelů, které hyzdí například blízké Tenerfie. Byť se úplně nepodařilo dodržet jeho představu, aby domy neměly více jak jedno patro, tak zástavba zůstala nízká, jednotně bílá s modrými nebo zelenými detaily. Modré části směřují k moři a zelené od něj. To dělá místo jedinečným. Manrique je rozhodně hrdina, který se stavěl proti síle peněz z hotelových korporátů a byl to velký milovník života a bohém, pro které mám slabost.