Článek
Přepisování a uhlazování textů knih je obětí dnešního trendu, kdy všechno musí být inkluzivní, barevné a hlavně korektní, aby po přečtení knížky někdo neměl těžké spaní a vrásky na čele.
Vadí slova jako „tlustý“ nebo „mrňavý“
Vadí slovo „tlustý“ a nahrazuje se slovem „enormní“. Což se stalo v knize Karlík a továrna na čokoládu od Roalda Dahla (viz Reflex z května/23). Editorům vadilo i slovo „mrňavý“ a vyměnili ho za výraz „malý“, úprav bylo v knize přes 200 a text ztrácí na barvitosti. Ve jménu toho, že se nikdo neurazí kvůli své váze, mentálnímu zdraví nebo rasové příslušnosti.
Ve veřejném prostoru se už drahnou dobu nesmí používat slovo „cikán“, přestože ve své podstatě nekorektní není. Vzniklo podobně jako označení Němec nebo Rakušan, ale některým lidem se to zdálo urážlivé. Mezi označením Cikán a Rom je podobný významový rozdíl jako mezi názvem Němec a Deutsche. Například Karel Hynek Mácha napsal román Cikáni. Budeme ho tedy přejmenovávat na „Romové“?
Cenzura se netýká jen knih, ale i filmů. Streamovací služby panicky vymazávají ze svých archivů filmy a pořady, které by mohly být urážlivé. Například film Davida O. Selznicka Gone with the Wind, ságu Margaret Mitchellové o jižních státech Ameriky. Nepotřebujeme snad i neuhlazené texty? V tomto případě pro zkoumání projevů nadřazenosti bělochů v populární kultuře?
Další film Three Billboards Outside Ebbing, Missouri si vysloužil těžké kritiky, protože se v něm rasistický policista proměnil v napůl slušného člověka. Scénáristé mohou renovovat vrahy v dobré lidi, ale nikdy nesmí vykoupení dosáhnout rasista?
Argument, že záchrana klasické látky spočívala odjakživa v jejím převyprávění, a získávala tak mladší čtenáře, je do jisté míry chvályhodný, ale nesleduje rozdíl mezi cenzurou a úpravou textu pro širší publikum.
Pokud se budou přepisovat do modernějšího jazyka pohádky od klasiků, jako je třeba Božena Němcová, aby tomu dnešní děti rozuměly, je to v pořádku. Ale dělat úpravy za účelem, aby se to snad někoho nedotklo, je případ jiný.
Generace sněhových vloček jako cenzor
Vymazávání nevhodných slov a pasáží v duchu politické korektnosti jde na ruku generaci „snow flakes“ (generace sněhových vloček - jsou citově zranitelnější, náchylnější k urážkám a méně odolní než předchozí generace), která má při přečtení slova „tlustý“ depresi. A to v pořádku není.
„Bezpečné prostory“, které se objevují v USA na univerzitních kampusech, nejsou útočištěm, které má studenty chránit před krupobitím, ani útočištěm pro mladé ženy, které jejich přítel zmlátil, ale bublinou, v níž se lze schovat před myšlenkami. Studenti se setkávají jen s politicky korektními názory, ty nevhodné jsou podrobeny cenzuře. Těžko pak mohou být odolní, sebevědomí a se schopností se účastnit otevřených diskusí. Školy by měly být místem, které otevírá mysl, ne ji uzavírá.
Texty se přepisují zdánlivě ve jménu vyššího dobra, blížíme se k cenzuře, která ve svém extrému může vést k likvidaci svobodného psaní. Nekorektní slova nejsou škodlivá, škodlivé je jejich potírání.
Korektní cenzura poškozuje literaturu a proměňuji ji v šedé a nudné místo, které bude tak trochu vyhovovat všem, ale nenadchne nikoho. Nakladatelé si dokonce najímají senzitivní čtenáře k tomu, aby poukázali na místa, která jsou podle nich v literatuře nevhodná. Jsou to noví nositelé cenzury, podobně jako byl hlavní hrdina dystopické novely 451 stupňů Fahrenheita, Guy Montag (ten nakonec prozřel).
Literatura je na cestě k podrobení se ideologické čistotě, která nesouvisí s uměním a míjí se s podstatou toho, k čemu knihy slouží. Pokud člověka nějaká pasáž v knize rozhořčí, rozhodně to není důvod, aby stát dával nástroj k tomu, aby se takový slovník zakázal.
Zdroj: Autorský text
