Článek
„Život je pomalým ztrácením toho, co milujeme,“ autor citátu je neznámý, ale neexistuje na světě člověk, který by v životě o něco nepřišel. Každého asi jako první napadne ztráta milované osoby, ať už se jedná o rozchod nebo smrt. Ale přicházíme i o iluze, hodnoty, zdraví. Rodinný život a děti nás připraví o kus svobody, byť je to na straně druhé zase bohatě kompenzované. Ztrácíme v rámci svého vývoje dětství i mládí a s tím také řadu nadějí. Což je v pořádku, protože zrání člověka je deziluzí vykoupené.
Obrana proti smutku vede k depresi
V článku se chci primárně zaměřit na ztrátu milované osoby ve smyslu rozchodu nebo smrti a jak důležitou roli hraje truchlení. Možná se někde dočtete, že když jste smutní více jak dva týdny, nejíte, nespíte, nechcete nikoho vidět, tak máte depresi a psychiatři zvesela předepisují prášky. Ale pocity bolesti rozhodně nezmizí po dvou týdnech a když si člověk neodtruchlí to své a zašpuntuje své emoce prášky, tak se později může propadnout ještě hlouběji, jak se dál dočtete.
Duch dnešní doby velí zažívat co nejméně bolesti a být neustále pozitivní. Ostatně to nejhorší, čeho se můžete dopustit na druhém člověku, který je v bolesti, je odvádět ho od truchlení. Zaznívají patologické fráze typu (byť je říkáme v dobré víře): „Dej si čaj z meduňky a bude to dobrý.“ Musíš se sebrat a posunout se dál.“ „Nemysli na to a najdi si nějakou činnost.“ Ten druhý pak ještě musí totiž plýtvat svojí energií na to, aby takové výroky přetlačil. „Ne, není to dobrý.“
Smutek potřebuje čas a prostor
Truchlící člověk v první řadě potřebuje čas a prostor. Někdy je to těžké, když nám třeba zemře rodič a my se musíme dál starat o děti a chodit do práce. Ale hlavně jde o prostor v hlavě, dovolit si být smutný, nešťastný a bolavý. Smutek je hluboký intenzivní pocit, který je reakcí na ztrátu a je nezbytný. Pokud někdo truchlí, měli bychom být s ním a jestliže chce mluvit, tak naslouchat, abychom mu lépe porozuměli. A hlavně nedávat žádné rady. A někdy to chce sílu, odvahu i trpělivost být s někým, kdo je chodící neštěstí. Celé je to o tom: „Vydržím s tebou i když brečíš a nic ti nenabízím.“
Někteří lidé sami od sebe utíkají od bolesti a chovají se manicky. Říká se tomu manická obrana proti truchlení. Zavalí se prací, aby nepříjemné pocity vytěsnili, o tématu vtipkují a celkově to, jak se cítí, sami před sebou popírají.
Když o někoho přijdeme, tak je délka truchlení relativní, každý to máme jinak. Uvádí se zhruba rok, rozhodně to ale není týden nebo dva. Podmínkou toho, aby člověk neupadl do deprese, ale zůstal „jen“ ve smutku, je zdravé odtruchlení bez jakéhokoli potlačování.
Přiznání si ztráty je klíčové
Jak uvádí Slavoj Titl v knize Psychoanalytická párová terapie, pro truchlení musí být splněna podmínka přiznání si reality, že daná osoba zmizela z našeho života. U rozchodů se často hýčkáme představou, že se třeba partner ještě vrátí, v tom případě nelze začít truchlit a člověk může postupně upadnout do deprese. Řada lidí prožívá ještě roky po rozchodu nebo po rozvodu s partnerem vztah v intrapsychické rovině. Sice jsou fyzicky odloučení, ale mstí se, dělají naschvály. Partner je stále přítomen tak říkajíc v hlavě. Uvnitř sebe žijeme stále s tím druhým, v duchu se s ním hádáme a kritizujeme ho. A vězte, že není snad silnějšího pouta, než je nenávist.
Další podmínkou je otevřít se tomu, co pro nás taková ztráta konkrétně znamená. Například po rozchodu s tyranským partnerem je zapotřebí si odtruchlit naději, že když se budeme chovat láskyplně, tak se náš partner změní v prince na bílém koni. Dochází tedy ke ztrátě představ a iluzí a mělo by nastoupit smíření směrem k „lepší už to nebude.“
Ústřední myšlenkou tedy je, že pokud si nedovolíme prožít bolest nad ztrátou, může to později vést k různým psychosomatickým onemocněním a i depresi. U smutku člověk jasně ví, proč se tak cítí. Deprese nás může přepadnout ze zálohy i po letech, život zešedne, ztratíme schopnost ho prožívat a nevíme, z jakého důvodu se tak děje. Oproti smutku totiž vyrůstá z nevědomé úrovně. Prožívat bolest je těžké a záleží na zralosti člověka, jak to zvládne. Každopádně se časem z ostrého bodnutí nože stane pocit tupého kopance. U deprese čas nehraje žádnou roli a může člověku i jeho okolí život naprosto zdevastovat.
Zdroj: autorský text, Slavoj Titl: Psychoanalytická párová terapie
