Článek
Křehké sněhové vločky odrostly. A místo utápění se v enviromentálním žalu a pojídání poke bowl (trocha rýže s rybou za 300 korun) se lopotí s prvními životopisy, které posílají do firem mileniálů a boomerů. Dohání je realita života, před kterou je rodiče tolik úzkostlivě chránili. A přichází nová mladá generace.
Generace alfa se narodila s tabletem v ruce
Abychom se trochu zorientovali, kdo patří kam. Boomeři jsou ti, co si hráli s bramborou a kamínkem, mileniálové už měli merkur, mončičáky a tamagoči a křehké sněhové vločky neboli generace Z se narodila do doby internetu a její hračkou je TikTok.
Teď nastupuje generace nejmladší, nazývaná alfa, to jsou děti narozené v letech 2010-2024. Z dělohy vylezly už s tabletem v ruce, jejich život bude ovlivňovat umělá inteligence a jejich pracovní obor ještě nejspíš neexistuje
Jednu „alfu“ mám doma, je jí 8 let a i se všemi návštěvami kamarádek a spolužáků jsem tudíž blízko u zdroje.
Digitální nindžové budou chytří, když si neusmaží mozek na tabletu
Malí digitální nindžové jsou v symbiotickém vztahu s moderními technologiemi od útlého věku. Škarohlídové ze starších generací mají oblibu v kritice dětí, že „pořád koukají do mobilu.“ Nejdříve si zameteme před vlastním prahem.
V rámci vlastního průzkumu jsem pozorovala nás mileniály a boomery v MHD nebo na zastávce a všichni, ano-bez výjimky, byli přilepení pohledem ke svým přístrojům. Vypadá to trochu jako v psychiatrické léčebně, kdy skupina lidí prázdným pohledem na něco zírá.
Generace alfa zatím ještě není ani na sociálních sítích a jsme to naopak my, kdy se honí za dopaminem prostřednictvím lajků a srdíček. Uznávám, že když si na tom usmaží mozkové buňky dospělák, není to tak hrozné jako u dětí. Nám stejně neurony každý den hynou a kognitivní úpadek je nevyhnutelný, kdežto u dětí se mozek teprve vyvíjí, což se s nosem zabořeným v tabletu neděje ideálně.
Generace alfa se definuje jako ta, která bude nejchytřejší a nejbohatší. Žádný marketingový průzkum už ale nemluví o tom, jestli budou také nejšťastnější. Nicméně to, že jsou a budou nejinformovanější ze všech, podepisuji. Přístup k informacím je neodtrhuje od reality, jak by se mohlo zdát, ale spíš rychleji dospívají a zajímají se o všechno. A dítě mě drtí otázkami:
„Co bylo před velkým třeskem?“
„Bůh nebo číslo 42,“ odpovídám. Nechápavě na mě kouká. Nechám ji v tom a časem ji pustím Stopařova průvodce po galaxii, třeba pochopí.
„Je něco horšího než smrt?“
„Je, holčičko, třeba umírání samotné. Smrt už nebolí.“
„A potom je nic? To je děsivý.“
„Je, prázdnota děsí všechny.“
„Proč se děje právě moment teď?“
To se chytám za hlavu a ráda bych dala prostor nějakému kvantovému fyzikovi.
Kromě metafyzických otázek má řada jejích vrstevníků i pojem o politice. Ví dobře, kdo je Andrej Babiš nebo Petr Fiala, a že na Rusko si musíme dávat velkého majzla. Před časem jsem řešila zapeklitou situaci, kdy si dcera vyzdobila sešit nápisy „Ať jde Babiš do p * dele.“ A jak malé děti ryjí, tak to nešlo vygumovat.
Já jsem si ve věku své dcery cvrnkala s kuličkami a žvýkala u toho sójový suk, který jsem ukradla v samoobsluze. Snad už je to promlčené, poprvé se k tomu takhle veřejně přiznávám, ale v mé době se kapesné moc nedávalo, čeho se dávalo hodně, bylo řemenem přes zadek. Ale za to si sladkost nikdo nekoupí. A také jsem si myslela, že postavy Jů a Hele ze studia Kamarád jsou opravdické. Tím můj přesah do širého světa končil.
Půjdeme do „kejvky“ a nalíčení kluci
Že jsou dnešní děti roztěkané a mají problémy se soustředěním? Uznávám, moc dlouho u ničeho nevydrží. Ale v tom případě se považuji za první vlaštovku a pionýra generace alfa, který předběhl dobu.
Co lehce dráždí můj nervový systém, jsou anglikanismy, které se inflačně zabydleli v jazyce mladších. Nejdříve s tím začali manažeři a vytvořili firemní newspeak, aby ukázali svoji příslušnost k sociální skupině. Kdy nevyšperkoval prezentaci anglikanismy, nebyl „in“ a to je zničující.
Generace Z zasadila mrzačení češtiny ještě větší ránu a ti nejmladší to vesele přejímají a rozvíjejí dál. „Půjdeme do kejvky?“ dívala se na mě nedávno tázavě holčička a já se stejným otazníkem v očích dívala zpět na ni. Kriste pane, do jaký „kejkvy“? Aha, do jeskyně, dobře no.
Jestliže se dřív jednalo o manažerský lingvistický snobismus, tak teď už je angličtina jakožto lingua franca přirozenou součástí jejich světa. Počítám s tím, že za pár let se pro dorozumění s dcerou budu spoléhat spíš na neverbální část komunikace, protože si nebudeme rozumět.
A kde zeje největší propast mezi námi a dětmi, je pojetí diverzity. Také to slovo nesnášíte? Jednou se dcera dívala reality show, kde se pekly dorty a jeden z účastníků byl sice muž, ale s fialovým hárem, řasami, že když zamrkal, tak vás to odfouklo a módní tylovou sukýnkou, která ladila s barvou vlasů. Lehce jsem znervózněla, protože pro mě je chlap někdo, kdo má sekeru, trochu smrdí potem a moc nemluví. A rozhodně zemře hrdinskou smrtí, aby šel rovnou do Valhaly.
„No jasně, je namalovanej,“ prohlásila dcerka lakonicky a napjatě čekala dál, kdo zvítězí. Pro ně je to všechno normální, že má někdo dva tatínky, dvě maminky (u nich ve třídě jsou takové rodiny a nikdo z dětí se nad tím nepozastavuje), nebo že jsou kluci namalovaní. Nechápou, že by to mohlo někomu vadit.
Trochu jim závidím, že nemají zúžený pohled na svět, z čehož vznikají radikální soudy, předsudky a zbytečné kulturní války. A oni nám to také vytýkají, že jsme málo tolerantní, uvěznění ve vlastní rigiditě. A jednou bude generace alfa tou největší (2 miliardy lidí z celkové populace), my ustoupíme do pozadí až zmizíme úplně a budou to oni, kdo převezme otěže.
