Česko se peče, řeky vysychají. Ministr Červený chce stavět jez

Červnový víkend, teploměr na přímém slunci přesahuje čtyřicítku a vy hledáte stín. Ideálně u vody. Jenže ta voda, co by vás měla chladit — říční tok kousek za městem — vypadá jako louže v narovnaném betonovém korytě. Průtok na minimu, teplota vysoko nad normou, ryby nikde.

Česko se chystá na nejteplejší léto od začátku měření. Klimatické modely nevylučují vlny veder přes 40 °C trvající celé týdny. A naše řeky? Na takové vedro jsou připravené asi jako asfaltová silnice na přívalový déšť.

Za posledních dvě stě let jsme českou říční síť systematicky ničili. Nejprve kvůli mlýnům a plavení dřeva, pak kvůli zemědělství a kolektivizaci, nakonec ve jménu protipovodňové ochrany. Podle digitalizovaných archivních podkladů je dnes upraveno 13 385 km vodních toků a dalších 1 232 km je zatrubněno pod zemí. Celkovou délku říční sítě jsme zkrátili o 30 %. U velkých toků je bilance ještě drastičtější: Labe od Jaroměře po Mělník ztratilo za dvě století 55 % své délky — ze 404 km na pouhých 181 km. Dyje od Drnholce po soutok s Moravou přišla o 36 %.

Co to znamená v praxi? Narovnané toky proudí rychleji, erodují dno, nerozlévají se do nivy. Zanikly meandry, mrtvá ramena, lužní lesy — celé ekosystémy, které po tisíce let fungovaly jako houba na vodu. Místo živého organismu, který zadržuje vodu, chladí krajinu a živí stovky druhů, máme odvodňovací kanály. Krajina kolem nich vysychá — a vysychá tím rychleji, čím víc se otepluje.

Přitom už směrný vodohospodářský plán z roku 1975 zdůrazňoval nutnost posuzovat nejen technické, ale i krajinné funkce vodních toků. A dokonce i v 19. století odborníci uznávali, že pravidelné jarní záplavy mají pozitivní vliv na vegetaci díky přínosu živin. Víme to déle než sto let — a přesto jsme to ignorovali.

Na konci jara 2026 se průtoky řek na řadě míst pohybovaly kolem třetiny obvyklých hodnot. Na jižní Moravě některé potoky v květnu prakticky vyschly. A přitom léto teprve začíná. Předpovědi nepočítají s vydatnějšími srážkami v nejbližších týdnech.

Zdravá řeka s přirozeným korytem, mrtvými rameny a lužním lesem funguje jako klimatizace krajiny. Rozlévá se, zasakuje, odpařuje — a tím ochlazuje okolí o několik stupňů. Narovnaný beton naopak vodu odvádí pryč co nejrychleji. Většina dešťové vody skončí v kanalizaci a v řece, místo aby zasakovala do půdy a doplňovala podzemní zásoby. Ozdravená krajina přitom dokáže zadržet 1,5× více vody než všech 165 českých přehrad dohromady.

Jenže od vstupu do EU jsme z evropských peněz revitalizovali pouhých 245,7 km toků — necelá tři procenta z odhadovaných 9 000 km, které by revitalizaci potřebovaly. A podle odborníků tvoří opravdu kvalitní revitalizace jen malý zlomek z tohoto už tak skromného čísla.

Pro obyvatele měst to má přímé důsledky. Betonové plochy a narovnané toky vytvářejí tepelné ostrovy, kde se teplota může vyšplhat o pět i deset stupňů nad okolní krajinu. Řeka s lužním lesem a rozlivovou plochou by fungovala jako přirozená protiváha — odpařující se voda ochlazuje vzduch, stromy poskytují stín a kořenový systém drží vlhkost v půdě. Namísto toho máme kanalizované koryto, které horko jen zhoršuje.

Do tohoto kontextu vstupuje ministr životního prostředí Igor Červený z Motoristů s plánem dostavět plavební stupeň v Děčíně za 6 až 8 miliard korun. Argument? Obrana státu a NATO. Na řece, která je tři až šest měsíců v roce nesplavná kvůli nízkým stavům vody — což ministr sám připustil. Spolehlivá logistická trasa pro armádu, která funguje jen v létě a na podzim — pokud zrovna není sucho.

Ekonomická logika projektu je rok od roku slabší. Po vodě se v Česku přepravuje asi jedno procento veškerého zboží. Kapacita české říční nákladní flotily se za dvacet let zmenšila o 80 %. Plavební stupeň by zlepšil splavnost jen na několika kilometrech z více než 340 problematického úseku. A i kdyby fungoval bezchybně, lodě by zastavily na hranici: navazující německý úsek Labe je v průměru o 71 centimetrů mělčí, než by bylo třeba, a Německo výstavbu jezů na své straně výslovně vyloučilo. Ani 400 milionů eur, které do Labe za dvě desetiletí německá vláda investovala, na mělčinách nic nezměnily.

Nejvyšší kontrolní úřad opakovaně upozornil na problémy projektu. Na samotnou přípravu padlo zhruba 600 milionů korun, aniž se položil jediný kámen. Modernizace veřejného přístavu v Ústí nad Labem za více než 100 milionů korun přinesla pravý opak slibovaných efektů — překládka sypkých materiálů klesla a kontejnerová doprava nezačala vůbec. Ani aktuálně zveřejněné zadání EIA přitom neslibuje stoprocentní splavnost — dokument počítá s ponorem alespoň 140 cm po 345 dnů v průměrném roce a v části úseku připouští i další opatření, například odlehčování lodí.

Plavební stupeň by zaplavil část mezinárodně chráněné lokality Labské údolí v soustavě Natura 2000 a zlikvidoval štěrkové lavice, na kterých závisí desítky druhů. Pro lososa obecného a úhoře říčního by představoval zásadní migrační překážku. Repatriační program lososa, do něhož se od roku 1998 investovaly desítky milionů korun z veřejných rozpočtů i evropských dotací, by se ocitl v ohrožení. Labe by ztratilo proudění, dynamiku, přirozené zaplavování — všechno, co z řeky dělá řeku. Místo živého toku by vznikla síť na sebe navazujících rybníků.

Přitom alternativa existuje. Značná část přepravy mezi Českem a námořními přístavy už dnes probíhá po železnici, zejména v kombinované dopravě. Pokud chce vláda posílit strategickou logistiku, prioritou by měla být modernizace železničních koridorů a urychlení vysokorychlostní trati Drážďany–Praha, nikoli investice do nejnespolehlivější části české dopravní sítě.

Česko potřebuje živé řeky. Potřebuje toky, které se rozlévají do niv, chladí krajinu, zadržují vodu a dávají prostor rybám i lidem. A my se, místo abychom řeky vraceli do stavu, kdy dokážou krajinu chránit před vedrem i suchem, chystáme utratit miliardy za jez na řece, po které prakticky nikdo nejezdí. Arnika dvacet let bojuje proti zbytečným plavebním stupňům na Labi, i překážkám na jiných tocích.

Podpořte naší výzvu Za živé řeky.