Článek
Vědci z britské Anglia Ruskin University sledovali, co se stane s žížalami rodu Aporrectodea rosea, když stráví měsíc v půdě s příměsí mikroplastů. Žížaly v běžné hlíně za těch třicet dní přibraly v průměru o 5,1 procenta. Ty, které žily v půdě s částicemi polyethylenu — plastu, ze kterého se vyrábějí lahve a igelitové tašky — naopak o 3,1 procenta zhubly.
Rozdíl zní nenápadně, dokud si člověk neuvědomí, co za ním stojí. Vedoucí studie Bas Boots ho přirovnává k tomu, co plasty dělají mořským červům: ucpávají a dráždí trávicí trakt, brání vstřebávání živin a zpomalují růst. Žížala se sice hlínou cpe dál, ale místo výživy do sebe dostává inertní plastové kousky.
Netrpěly jen žížaly. Přítomnost polyethylenu zároveň okyselila půdu a biologicky rozložitelný plast PLA i úlomky ze syntetického oblečení snížily klíčivost semen jílku (vytrvalá tráva) . Semínka, která přece jen vyklíčila, měla kratší výhonky. Plast v půdě tak nezasáhne jen jednoho živočicha, ale celý řetězec, který na něm závisí.
Tady je dobré se zastavit. Právě „biologicky rozložitelný“ plast bývá nabízen jako řešení — vypadá zeleně a působí čistě. Jenže PLA v tomtéž pokusu poškozovalo klíčení stejně jako běžné umělé hmoty. Než se takový materiál v půdě rozloží, může škodit úplně stejně jako plast, který se nerozloží nikdy. Nálepka „bio“ tedy zdaleka neznamená, že je částice pro půdní život neškodná.
Proč jsou žížaly důležitější, než se zdá
Žížalám se přezdívá inženýři ekosystému a není to nadsázka. Když se prokousávají hlínou, provzdušňují ji, míchají do ní odumřelou organickou hmotu a zpřístupňují živiny rostlinám. Jejich chodbičky odvádějí vodu a brání erozi. Zdravé pole bez žížal si prakticky nelze představit.
Půda přitom není nevyčerpatelná. Vznik jednoho centimetru kvalitní ornice trvá stovky let a živočichové jako žížaly jsou to, co ji drží při životě. Jestliže mikroplasty tlumí jejich růst a rozmnožování, oslabuje se tím i schopnost půdy zadržovat vodu, vázat uhlík a živit plodiny. V době, kdy zemědělství čelí suchům a úbytku úrodnosti, je to riziko, které si Evropa nemůže dovolit přehlížet.
Rozsáhlý přehled vědeckých prací, který shrnul desítky studií o mikroplastech a půdních organismech, dochází k jednoduchému, ale nepříjemnému závěru: plast v půdě mění její strukturu, fyzikálně-chemické vlastnosti i to, jak se v ní pohybují voda a látky. A protože žížaly jsou citlivým ukazatelem stavu půdy, jejich potíže obvykle znamenají, že něco není v pořádku s celým prostředím.
Dvě česká pole mezi nejzamořenějšími v Evropě
Tento problém není v Česku nijak abstraktní. Evropský výzkumný projekt PAPILLONS odebral v roce 2022 vzorky půdy v sedmi zemích a čeští vědci z brněnského centra RECETOX koordinovali sběr u nás. Hodnoty naměřené na tuzemských polích patří k nejhorším na kontinentu — dvě zkoumané lokality se zařadily mezi nejzamořenější v celé Evropě.
Na jednom místě přístroje napočítaly 339 200 částic mikroplastů na kilogram suché půdy. Za znečištěním stály úlomky PVC, které podle vědců pravděpodobně pocházejí z nedaleké továrny na jeho zpracování. „Je pravděpodobné, že velká oblast kolem továrny je znečištěná, přesto tento typ znečištění zůstává v současné legislativě zcela opomenut, nic se neměří ani nekontroluje,“ říká Jakub Hofman z RECETOXu.
Mikroplasty jsou dnes nejrozšířenějším člověkem vytvořeným znečištěním evropské zemědělské půdy. Velká část pochází přímo ze zemědělství — hlavně z mulčovacích fólií, které se na polích rozpadají na stále menší kousky. Další se do půdy dostávají s čistírenskými kaly a kompostem. „Mikroplasty ovlivňují klíčové vlastnosti a funkce půdy, mají dopad na půdní faunu i fyziologii rostlin a mohou dokonce bránit jejich růstu,“ shrnuje Klára Šmídová z RECETOXu.
Z pole až do nás
Půda není konec cesty. Mikroplasty z ní pronikají do podzemních vod a vodních toků, odkud se mohou dostat do pitné vody. Vítr je zvedá do ovzduší a část polkne pasoucí se dobytek. A hlavně: co roste v zamořené půdě, končí na talíři. Odhaduje se, že každý z nás týdně spolkne a vdechne kolem pěti gramů plastů — zhruba tolik, kolik váží platební karta.
Kam všude se plast v těle dostane, ukázaly studie z posledních let. Vědci ho našli v lidské krvi, v placentě těhotných žen i v cévních plátech pacientů po operaci. Analýza mozkové tkáně odhalila, že plast tvoří zhruba půl procenta její hmotnosti — přibližně jako plastová lžička — a že jeho množství za osm let vzrostlo zhruba o polovinu. Co to dělá s naším zdravím, věda teprve rozplétá; jisté je, že se expozici prakticky nedá vyhnout.
Znepokojivé přitom není ani tak to, co dnes o účincích víme, jako to, co ještě nevíme. Nebezpečné totiž nemusí být jen mechanické dráždění tkání drobnými úlomky. Plasty s sebou nesou i chemické přísady — změkčovadla, zpomalovače hoření, stabilizátory — a řada z nich se z částic uvolňuje. Mikroplast tak funguje jako droboučký nosič toxických látek, který se dostane až tam, kam by se samotná chemikálie nikdy nedostala.
Co s tím
Recyklace problém nevyřeší — spíš ho rozetře. V plastech se používá přes 16 tisíc chemických látek a víc než 4 tisíce z nich jsou toxické; při recyklaci putují dál a mikroplasty vznikají i při spalování odpadu, odkud se uvolňují rovnou do vzduchu, jak Arnika opakovaně upozorňuje. Jediné, co rozsah problému skutečně zmenší, je vyrábět a spotřebovávat míň plastu.
Něco zmůže každý z nás: omezit jednorázové obaly, nekupovat balenou vodu, prát syntetické oblečení méně a v pytlích, které zachytávají uvolněná vlákna. Zásadní změna ale musí přijít systémově — od závazných pravidel pro zemědělské fólie přes měření mikroplastů v půdě, které dnes v Česku prakticky neexistuje, až po celosvětovou úmluvu o plastech, o jejíž podobě se právě vyjednává.
