Článek
První říjnový víkend loňského roku dostali Písečtí ve volební místnosti dva lístky. Jedním vybírali novou sněmovnu. Druhým odpovídali na otázku, zda má město udělat všechny potřebné kroky, aby na jeho území nevyrostla spalovna komunálního odpadu. K urnám přišlo přes dvanáct tisíc lidí a víc než 57 procent z nich rozhodlo, že projekt ZEVO Písek – „zařízení na energetické využití odpadu“, jak zní oficiální eufemismus pro spalovnu – nevznikne. Pro odmítnutí hlasovalo 7 162 lidí, pro stavbu necelých pět tisíc. Výsledek je platný a pro radnici závazný. Město tak muselo zastavit přípravy stavby u areálu písecké teplárny.
Ten okamžik si zapamatujme. Ne proto, že by místní referendum bylo nějakou exotickou novinkou, ale proto, že se možná stane jedním z posledních příkladů, kdy o spalovně rozhodli lidé, kteří by vedle ní měli žít.
Miliarda, se kterou už někdo počítal
Radnici verdikt občanů nepotěšil. Se spalovnou počítala jako s náhradou za uhelný kotel teplárny a s jejím koncem přišla i o přislíbenou dotaci 1,3 miliardy korun z Modernizačního fondu. Je v tom jistá ironie: evropské peníze určené na modernizaci energetiky a ochranu klimatu měly téci do zařízení na pálení odpadu. Arnika dlouhodobě upozorňuje, že Modernizační fond v Česku podporuje spalovny místo skutečně udržitelných řešení. Což spalovny určitě nejsou.
Radnice Písku se ovšem rozhodnutí občanů nechce podřídit natrvalo. Letos v dubnu zastupitel Luboš Průša navrhl uspořádat referendum se stejnou otázkou znovu – zákon to po dvou letech umožňuje. Argumentuje penězi: město musí ročně někam odvézt 5 200 tun odpadu, vybudovat překladiště a platit za zpracování jinde, přičemž zatím ani neví kolik. Z šesti oslovených zařízení jsou ochotná písecký odpad převzít dvě. Takhle to prostě v Česku chodí. Nejdřív se bez diskuze roky investuje do přípravy spalovny místo do třídění a předcházení vzniku odpadu, a když ji pak lidé odmítnou, začnou její propagátoři mávat účtem. Jenže tenhle účet nezpůsobilo referendum. Způsobilo ho odpadové hospodářství, které dlouhá léta sázelo na doslova neudržitelnou kartu – nejdřív na levnou skládku, pak na velký komín. Nikdy se ale nepokusilo o strategii jak odpad netvořit, či jak ho důsledně zpracovávat.
Účast veřejnosti jako formalita bez reálného vlivu
Písecký případ odhalil ještě jednu zásadní systémovou slabinu: naprostou neúčinnost oficiálních schvalovacích procesů. Místní obyvatelé i občanská sdružení se nejprve pokoušeli jít legitimní, odbornou cestou. Aktivně se zapojili do procesu posuzování vlivů na životní prostředí (EIA), vznášeli věcné připomínky, opírali se o analýzy a upozorňovali na toxická rizika.
Úřady však všechny tyto námitky bez většího zájmu smetly ze stolu. Praxe tak ukázala, že proces EIA v dnešní podobě často slouží spíše jako formální razítko pro investory než jako skutečný nástroj pro vyjádření názoru dotčené veřejnosti. Když se ukázalo, že úřední mašinérie hlasy občanů ignoruje, zůstalo místní referendum jedinou pákou, jak stavbu zvrátit. V ideálním případě by měl totiž takový projekt vznikat ve spolupráci s veřejností, to ale v Česku není běžná praxe.
A brzy může být prosazování těchto projektů ještě snazší, a to na úkor práv občanů. Vládní novela stavebního zákona totiž řadí spalovny nebezpečných odpadů mezi strategicky významnou infrastrukturu. Veřejný zájem by u nich vyplýval přímo ze zákona, investor by jej nemusel prokazovat a stavba by mohla vyrůst i v těsné blízkosti obytných zón.
Spalovny nebezpečného odpadu sice v ČR zatím masově nevznikají (narozdíl od ZEVO), schválení této legislativy jim však otevírá dveře dokořán. Pro veřejnost je to navíc varovný signál. Jakmile stát tento legislativní precedent schválí, hrozí, že se pod tlakem průmyslové lobby podobný „strategický“ status – omezující práva obcí a občanů – časem rozšíří také na spalovny komunálního odpadu. Pokud by k takovému posunu došlo, lidé by ztratili možnost vyjádřit se k projektům ve svém sousedství, a to včetně práva rozhodovat o nich v místních referendech.
Ministerstvo průmyslu a obchodu zároveň spalování komunálního odpadu prosazuje jako pilíř dekarbonizace a tlačí na vyškrtnutí poplatku za spalování z Plánu odpadového hospodářství. Přitom už dnes české plány počítají s kapacitami spaloven pro téměř tři miliony tun odpadu ročně – víc než polovinu všeho komunálního odpadu v zemi. „Bez poplatku za spalování hrozí, že Česká republika zopakuje chyby Estonska a investuje miliardy do technologií, které jsou v rozporu s našimi klimatickými závazky a které vyspělé země jako Dánsko, Rakousko či Německo už opouštějí nebo silně regulují,“ říká Jindřich Petrlík, vedoucí programu Toxické látky a odpady v Arnice.
Estonsko v roce 2022 pálilo 42 % komunálního odpadu a recyklovalo 33 % . Spalovna v Iru, zpracovávající odpad z hlavního města Tallinnu, však spalovala i dovážený odpad a sama uvedla, že pokud má růst recyklace, bude jej spalovat nadále. Přesně takhle totiž vypadá past, do které se samosprávy dostávají miliardovými investicemi, jejichž splacení si vynucuje stálý přísun odpadu na dvacet třicet let dopředu. Obec, která si postaví spalovnu, se tak zavazuje odpad produkovat, ne ho omezovat.
Komín, který se měří dvakrát ročně
Termín „strategická stavba“ navíc nezmění nic na tom, co ze spalovny vychází. Rozsáhlá studie, kterou Arnika loni představila, ukazuje, že spalování odpadů zatěžuje okolí dioxiny, těžkými kovy, jemným prachem, věčnými chemikáliemi i mikroplasty – látkami spojovanými s rakovinou, poruchami imunity a hormonální rovnováhy nebo vývojovými vadami plodu. Ani moderní technologie tato rizika neodstraní, jen je učiní méně viditelnými. Běžné plyny se na komíně měří nepřetržitě, ale právě ty nejnebezpečnější látky, jako jsou rakovinotvorné dioxiny, se u nás kontrolují typicky jen dvakrát ročně. Spalovna tak může na papíře plnit limity, i když mimo měřicí okno vypouští násobně víc.
A odpad pálením nezmizí. Zhruba čtvrtina hmotnosti zůstane v podobě popela a škváry, přičemž popílek z čištění spalin je sám nebezpečným odpadem plným toxických látek, kterýskončí na skládce nebezpečného odpadu, popel pravděpodobně, kam se odpad vozil před tím, než končil ve spalovně. Spalovna tedy skládky nenahrazuje – jen mění složení toho, co se na ně vozí.
Nejlepší odpad je ten, který nevznikne
Písecká radnice teď stojí před otázkou, kterou si měla položit na začátku. Ne „kde spálíme 5 200 tun odpadu“, ale „proč jich vůbec tolik produkujeme“. Odpověď nabízejí města, která se spalovně vyhnula. Slovinská Lublaň dosáhla sedmdesátiprocentní míry recyklace díky důslednému třídění a svozu ode dveří ke dveřím – bez obří spalovny. Rakousko zkombinovalo zákaz skládkování s poplatky za spalování a recykluje 63 procent. Dánsko plánuje do roku 2030 kapacitu svých spaloven snížit o 30 procent, což souvisí i s klimatickými cíli, se kterými se ale v tuzemsku, alespoň pro spalovny, nepočítá.
Princip je jednoduchý - zaplať za to, co vyhodíš. Obce, kde lidé platí podle skutečného množství směsného odpadu, třídí výrazně víc, protože se jim to okamžitě promítne do peněženky. Vytříděný papír, kovy i plasty jsou suroviny s tržní cenou, které může město prodávat, místo aby platilo za jejich likvidaci. Směsný odpad je náklad, vytříděný odpad je zboží. Bioodpad, který tvoří značnou část obsahu popelnic, patří do kompostu a poté do půdy, ne do kotle. A věci, které ještě slouží, patří do re-use center, opraven a swapů, ne do kontejneru. Arnika příklady dobré praxe českých obcí každoročně oceňuje v soutěži Odpadový Oskar, kde řada samospráv dokládá, že směsného odpadu jde produkovat i zlomek celostátního průměru.
Písecký příběh přitom není – a neměl by být – jen o tom, že si jedno město nepřálo komín za humny. Odpad, který se nespálí v Písku, ostatně poputuje ke spálení jinam a přesouvání problému po mapě nikoho nespasí. Podstatné je něco jiného: občané zastavili miliardovou investici, která by na třicet let zabetonovala systém postavený na předpokladu, že odpad prostě vzniká a pálí se. Právě tenhle předpoklad je potřeba zbourat – v Písku i všude jinde. Stát, který povyšuje spalovny na strategické stavby, plánuje budoucnost, ve které bude odpadu pořád dost. Strategie hodná toho jména by plánovala budoucnost, ve které ho bude co nejmíň.
