Článek
Plast najdete doslova všude. Od obalů na potraviny přes elektroniku, součástky v autech až po oblečení. Snaha omezit plastový odpad jednotlivce je proto sice chvályhodná, ale v boji proti této globální krizi je to jako snažit se vyprázdnit oceán lžičkou. Problém totiž nespočívá primárně v našich nákupních košících, ale v samotném systému, který je na jednorázovém plastu postaven.
Největší překážkou pro život bez plastů je fakt, že se skrývají i tam, kde bychom je vůbec nečekali. Věděli jste, že žvýkačka je v podstatě plastová guma? Nebo že mnoho čajových sáčků, zejména těch pyramidových, uvolňují do vašeho šálku miliony mikroplastových částic, protože jsou vyrobeny z nylonu či PET? Plastové příměsi najdete ve rtěnkách, vonných svíčkách nebo interiérových barvách. Dokonce i filtry v cigaretách (nejčastější odpad na evropských plážích), jsou z pomalu se rozkládajícího plastu. A když pereme syntetické oblečení z polyesteru či akrylu, uvolňujeme do vody miliony mikroskopických vláken, která končí v řekách a oceánech. Tato skrytá všudypřítomnost ukazuje, že individuální volba je iluzí. Nemůžeme se vyhnout něčemu, co je neviditelnou součástí tolika produktů denní potřeby.
Planeta a naše těla platí vysokou daň
Důsledky naší závislosti na plastech jsou alarmující. V oceánech plavou biliony kusů plastu a odhaduje se, že znečištění půdy může být dokonce 4× až 23× vyšší. Nejde ale jen o viditelný odpad. Mnohem zákeřnější hrozbou jsou mikroplasty. Tyto miniaturní částice menší než 5 milimetrů se dostávají do našeho těla vodou, potravou i vzduchem, který dýcháme. Odhaduje se, že každý týden zkonzumujeme množství plastu odpovídající jedné kreditní kartě. Vědci je našli v lidské krvi, plicích, a dokonce i v mozku a placentě. A nejde jen o inertní částice. Plasty obsahují tisíce chemických přísad, z nichž mnohé jsou toxické a mohou narušovat hormonální systém nebo způsobovat jiné zdravotní problémy. Studie z roku 2024 dokonce spojila přítomnost mikroplastů v cévách s výrazně vyšším rizikem infarktu a mrtvice. Plastová krize tak už dávno není jen ekologickým problémem, ale prokazatelně i krizí veřejného zdraví.
Kdo za to může? Sliby a selhání korporací
Ačkoliv se odpovědnost často přenáší na spotřebitele, data jasně ukazují na hlavní viníky. Audity značek, které každoročně provádí hnutí Break Free From Plastic, odhalují, že za většinu plastového znečištění je zodpovědná hrstka nadnárodních gigantů. Na vrcholu tohoto nelichotivého žebříčku se opakovaně umisťují společnosti jako The Coca-Cola Company, Nestlé a PepsiCo. Tyto korporace s ročními příjmy v desítkách miliard dolarů přitom mají prostředky na zavedení udržitelných alternativ, jako jsou systémy znovupoužitelných obalů. Místo toho však často vidíme jen prázdné sliby a greenwashing. Firmy ohlašují ambiciózní cíle na snížení spotřeby plastů, aby je o pár let později tiše oslabily nebo úplně zrušily s odůvodněním, že brání jejich obchodnímu růstu. Tento vzorec chování dokazuje, že dobrovolné závazky selhávají a že bez vnějšího tlaku se nic nezmění.
Přiznejme si, že recyklace nestačí a co je skutečným řešením
Po desetiletí nám bylo vštěpováno, především těmito korporace, že dokonalým řešením plastové krize je recyklace. Realita je však taková, že globálně se recykluje jen malá část plastového odpadu. Velká část vytříděného plastu se navíc nakonec spálí, protože je levnější vyrobit plast nový z ropy. Ani přechod na jiné jednorázové materiály není spásou. Papírové kelímky jsou často potaženy plastovou vrstvou, což znemožňuje jejich recyklaci, a bioplasty se většinou rozloží jen ve speciálních průmyslových kompostárnách. Skutečné řešení totiž nespočívá v nahrazování jednoho jednorázového produktu jiným, ale v opuštění jednorázovosti jako takové. Nejlepší odpad je ten, který vůbec nevznikne.
Cesta vpřed vede přes prevenci a systémy pro opakované použití, jako jsou zálohované kelímky či vratné lahve. A protože trh sám tuto změnu nepřinese, je nutná silná a závazná regulace. Evropská unie udělala první krok svým Nařízením o obalech (PPWR), které od roku 2030 zakazuje některé jednorázové plastové obaly a nařizuje povinné cíle pro recyklaci a znovupoužití. To je ale jen začátek. Jelikož je plastová krize globální, musí být globální i řešení. Klíčová jsou proto probíhající jednání o Globální smlouvě OSN o plastech, která má potenciál stanovit celosvětová pravidla, omezit výrobu plastů a konečně přenést odpovědnost na ty, kteří z této krize profitují. Je nejvyšší čas přestat se spoléhat na dobrovolnost a vyžadovat skutečnou systémovou změnu.
