Článek
Kdo jsou vlastně Maďaři? Co o jejich původu říká moderní věda
Na mapě Evropy působí Maďarsko jako běžná součást středoevropského prostoru. Stačí však zaslechnout několik vět v maďarštině a je jasné, že něco nesedí. Jazyk, kterým se zde mluví, nemá blízké příbuzné v okolí. Nezní ani jako čeština, ani jako němčina, ani jako některý ze slovanských jazyků. Je pozůstatkem dávné minulosti, která vedla tisíce kilometrů napříč Eurasií.
Odkud tedy Maďaři přišli?
V jednom z předchozích článků popisuji jejich cestu z východoevropských stepí až do Karpatské kotliny a okolnosti takzvaného obsazení vlasti (honfoglalás). Tentokrát se vrátíme ještě hlouběji do minulosti a podíváme se na otázku, odkud se vzali předkové Maďarů a co o jejich původu říká moderní věda.
Na tuto otázku se lidé pokoušejí odpovědět už po staletí. Středověké kroniky nabízely legendy o hunských předcích, novověcí učenci hledali souvislosti s různými národy Eurasie a v 19. století se rozhořely spory o to, kam vlastně Maďary zařadit. Dnes však máme k dispozici nástroje, o nichž se kronikářům ani nesnilo. Jazykověda, archeologie a genetika společně skládají obraz, který je mnohem přesnější – a zároveň složitější.
Výsledek je překvapivý. Moderní věda stále jasněji ukazuje, že Maďaři nejsou potomky jedné izolované skupiny ani výsledkem jediné migrace.
Proč maďarština nezní jako žádný jazyk v okolí
Prvním velkým vodítkem se stal jazyk.
Maďarština patří do uralské jazykové rodiny, stejně jako finština či estonština. To ovšem neznamená, že by si jejich mluvčí rozuměli nebo že by šlo o blízce příbuzné národy. Společné kořeny těchto jazyků sahají několik tisíc let do minulosti a od té doby se jednotlivé větve vyvíjely samostatně.
Jazykovědci dokážou porovnáváním slovní zásoby a gramatických struktur rekonstruovat dávné vztahy mezi jazyky. Právě touto cestou dospěli k závěru, že předkové Maďarů kdysi sdíleli společný jazykový základ s dalšími uralskými populacemi.
Z jazykových stop lze dokonce odhadovat prostředí, ve kterém tito lidé žili. Společná slovní zásoba ukazuje na oblast lesů a lesostepí na pomezí Evropy a západní Sibiře. Nešlo o jeden konkrétní bod na mapě, ale o rozsáhlý prostor mezi Uralem, Volhou a Kamou.
Právě zde začíná nejstarší známá kapitola maďarského příběhu.
Neobvyklé postavení maďarštiny je také jedním z důvodů, proč otázka původu Maďarů vyvolává emoce dodnes. O tom, proč se maďarská společnost ke svému původu opakovaně vrací a proč je jazyk tak důležitou součástí národní identity, píšu podrobněji v článku „Jazyk bez sousedů: proč Maďaři tolik řeší svůj původ“.
Kde hledat pravlast Maďarů
Představa dávné pravlasti bývala často zjednodušována jako jakási „kolébka národa“. Archeologie však skládá minulost z úplně jiných stop než jazykověda. Místo slov pracuje s předměty, které po sobě lidé zanechali – od zbraní a šperků přes keramiku až po celá pohřebiště nebo zbytky sídlišť. Právě z nich lze vyčíst, jak lidé žili, s kým obchodovali, odkud přicházely nové vlivy a jakými směry se jednotlivé skupiny pohybovaly.
Oblast mezi Uralem a Volhou nebyla izolovaným světem. Naopak šlo o prostor intenzivních kontaktů, obchodních cest a kulturní výměny. Setkávali se zde lovci, zemědělci, pastevci i první nomádské skupiny.
To je důležité zjištění. Už v nejstarších obdobích totiž nelze mluvit o nějakém „čistém“ maďarském etniku. Spíše šlo o komunity, které sdílely jazykové prvky a část kulturních tradic, ale zároveň byly otevřené vlivům z okolí.
Právě zde se začíná formovat vzorec, který bude Maďary provázet po celé jejich dějiny: schopnost přebírat nové vlivy a současně si zachovat vlastní identitu.
Step jako dálnice dějin
Když se podíváme na mapu Eurasie, uvidíme souvislý pás stepí táhnoucí se od Mongolska až po střední Evropu. Po tisíciletí představoval přirozenou komunikační tepnu, po níž se pohybovaly celé národy, armády i obchodníci.
Předkové Maďarů se postupně stali součástí tohoto světa.
Během staletí se přesunovali z lesostepních oblastí do otevřené stepi. Přijímali nové způsoby obživy, navazovali kontakty s turkickými i íránskými skupinami a začleňovali se do širšího politického prostoru euroasijských nomádských říší.
Právě tehdy vzniká mnoho kulturních prvků, které si s ranými Maďary spojujeme: jezdecký způsob boje, pastevectví i některé společenské instituce.
Maďarská identita se tedy nerodila na jednom místě ani v jednom okamžiku. Formovala se postupně během dlouhého pobytu ve stepním světě.
Magna Hungaria: zapomenutí Maďaři na východě
Jedním z nejzajímavějších svědectví o této minulosti je cesta dominikánského mnicha Juliána ve 13. století.
Julián se vydal hledat dávné příbuzné Maďarů a podle své zprávy narazil na skupiny lidí, s nimiž se dokázal dorozumět maďarsky. Oblast, kterou navštívil, bývá označována jako Magna Hungaria – Velké Uhry.
Po dlouhou dobu byla jeho zpráva považována spíše za kuriozitu. Moderní archeologické a genetické výzkumy však naznačují, že na východě skutečně zůstaly skupiny příbuzné těm, které později odešly do Karpatské kotliny.
To znamená, že migrace Maďarů nebyla jednorázovým přesunem celého národa. Část populace zůstala na původních sídlištích a její osudy se odvíjely jinak.
Poslední zastávky před Evropou
Historické prameny zachycují závěrečnou fázi maďarské migrace poměrně podrobně.
Byzantští autoři zmiňují nejprve oblast známou jako Levedie, kde Maďaři pravděpodobně žili pod silným vlivem Chazarské říše. Později se přesunuli do Etelközu, rozsáhlého prostoru mezi řekami dnešní Ukrajiny.
Právě zde se vytvořil kmenový svaz, který už můžeme považovat za přímého předchůdce pozdějších Maďarů.
Rozhodující okamžik nastal na konci 9. století. Tlak kočovných Pečeněhů a změny mocenských poměrů ve stepním světě přiměly Maďary opustit dosavadní sídla a vydat se na západ.
Tak začala cesta do Karpatské kotliny.
Tradiční rekonstrukce migrace Maďarů z oblasti mezi Volhou a Uralem přes Levédii a Etelköz do Karpatské kotliny na konci 9. století. Současný výzkum některé detaily této trasy upřesňuje, základní směr přesunu však zůstává obecně přijímán.
Co prozradily kostry staré tisíc let
Největší revoluci posledních let přinesla genetika.
Analýzy DNA získané z hrobů z období honfoglalásu, tedy maďarského obsazení Karpatské kotliny, umožnily porovnat tehdejší populaci s jinými skupinami Eurasie.
Výsledky jsou pozoruhodné.
Ukazuje se, že maďarské elity z konce 9. a počátku 10. století skutečně nesly genetické stopy sahající do oblasti Uralu a západní Sibiře. Genetika tak překvapivě potvrdila závěry, k nimž jazykověda dospěla už před více než stoletím.
Zároveň se ale ukázalo, že příchozí nebyli jednotnou populací. Jejich genetický profil obsahoval uralské, východoevropské i stepní složky a v některých případech také vzdálenější východoasijské vlivy.
Jinými slovy: skupiny, které vstoupily do Karpatské kotliny, byly samy výsledkem dlouhého mísení různých populací.
Jsou Maďaři potomci Hunů?
Právě zde se dostáváme k jedné z nejznámějších legend.
Středověké uherské kroniky spojovaly Maďary s Huny a Attilou. Dlouho se vedly spory, zda jde o historickou skutečnost, nebo pouhý mýtus.
Ve skutečnosti byla otázka původu často více politická než vědecká. V různých obdobích byli Maďaři spojováni nejen s Huny, ale také s Avary, Skythy, Turky nebo dokonce Sumery. Hledání slavných předků mělo posilovat národní prestiž a odlišovat Maďary od okolních národů.
Moderní věda zatím nenašla důkazy o přímé biologické kontinuitě mezi Huny a Maďary. To však neznamená, že je celá tradice bezcenná.
Huny, Avary i Maďary spojoval podobný stepní způsob života a částečně i stejné geografické prostředí. Kolektivní paměť mohla po staletích uchovat vzpomínku na dávné stepní říše, kterou kronikáři později přetvořili do podoby legendy o společném původu.
Hunská tradice tedy není doslova pravdivá. Zároveň však nemusí být úplně odtržená od historické reality.
Proč dnešní Maďaři vypadají jako Středoevropané
Ještě zajímavější je srovnání s dneškem.
Moderní genetické studie ukazují, že současní Maďaři jsou geneticky velmi podobní okolním středoevropským národům. Od Slováků, Chorvatů nebo Rakušanů se liší jen málo.
Východní genetická složka, která byla výraznější u části elit doby honfoglalásu, se během více než tisíce let výrazně rozředila.
To však neznamená, že by maďarská identita zanikla. Naopak. Maďaři představují pozoruhodný příklad situace, kdy jazyk a kultura přežily i přes rozsáhlé biologické promísení s místním obyvatelstvem.
Jazyk se ukázal být odolnější než genetická stopa.
Původ bez jediné odpovědi
Co tedy o původu Maďarů víme dnes?
Především to, že jednoduchá odpověď neexistuje.
Jazykové kořeny vedou do uralského světa mezi Volhou a Uralem. Archeologie ukazuje dlouhé období kontaktů a mísení kultur. Genetika potvrzuje vazby na oblast Uralu, ale zároveň odhaluje výraznou rozmanitost skupin, které přišly do Karpatské kotliny.
Maďaři nejsou potomky jediné skupiny, která by se z bodu A přesunula do bodu B. Jsou výsledkem staletí migrací, setkávání a proměn odehrávajících se na obrovském prostoru Eurasie.
A právě v tom spočívá největší paradox jejich příběhu. Čím více o něm moderní věda zjišťuje, tím méně připomíná jednoduchou národní legendu – a tím více skutečné dějiny.
Možná právě proto zůstává otázka původu pro mnoho Maďarů dodnes citlivým tématem. Není to jen akademická debata. Souvisí s představou národní identity, se vztahem k sousedům i s historickými traumaty. Není náhodou, že se podobné otázky vracejí také v debatách o Trianonské smlouvě nebo ve zvláštním vztahu Maďarů k Polsku, který přetrval navzdory proměnám evropských hranic.
Další články ze série:
• Trianon: trauma, které Maďary dodnes bolí
• Polák Maďarovi bratrem? Proč Péter Magyar míří nejdřív do Varšavy
• Obsazení vlasti: příběh Maďarů, kteří přišli z východu do Evropy
• Jazyk bez sousedů: proč Maďaři tolik řeší svůj původ
Zdroje:
CSÁKY, Veronika et al. Genetic insights into the social organisation of the Avar period elite in the 7th century AD Carpathian Basin. Scientific Reports, 2020.
CSEPREGI, Márta (ed.): Finnugor kalauz. Budapest: Panoráma, 1998.
FÓTHI, Erzsébet et al. Genetic analysis of male Hungarian Conquerors: European and Asian paternal lineages of the conquering Hungarian tribes. Archaeological and Anthropological Sciences, 2020.
MAREK, Anna et al. The genetic origin of Huns, Avars, and conquering Hungarians. Current Biology, 2023.
NEPARÁCZKI, Endre et al. Mitogenomic data indicate admixture components of Central-Inner Asian and Srubnaya origin in the conquering Hungarians. PLOS ONE, 2018.
SZÉCSI-NAGY, Anna et al. Maternal genetic ancestry and legacy of 10th century AD Hungarians. Scientific Reports, 2015.
RÁCZ, Zsófia et al. Archaeogenomic insights into the origin of the Hungarian conquerors. Nature Communications, 2023.
KONSTANTIN VII. PORFYROGENETOS. De administrando imperio. Přel. R. J. H. Jenkins. Washington: Dumbarton Oaks, 1967.
ZIMONYI, István. Muslim Sources on the Magyars in the Second Half of the 9th Century. Leiden: Brill, 2005.
RÓNA-TAS, András. Hungarians and Europe in the Early Middle Ages: An Introduction to Early Hungarian History. Budapest: Central European University Press, 1999.
KRISTÓ, Gyula. Hungarian History in the Ninth Century. Szeged: Szegedi Középkorász Műhely, 1996.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Chazarsk%C3%A1_%C5%99%C3%AD%C5%A1e
https://hu.wikipedia.org/wiki/Honfoglal%C3%A1s
https://hu.wikipedia.org/wiki/Magyarok
