Článek
Donedávna nejlidnatějších Číňanů už dva roky ubývá. Alespoň v letošním roce by se to mohlo změnit, protože Číňané touží mít děti ve znamení Draka, které prý bývají šťastnější. Ostatně v předchozích dvou dračích letech (2000, 2012) se přírůstek skutečně zvýšil. Druhá ekonomika světa se ale oprávněně obává, že zestárne dřív, než se na to připraví. To by mělo hrozivé důsledky pro hospodářství, životní úroveň i mezinárodní postavení. Padla ale už Čína do stejné pasti jako Západ?
Trojice čínských hvězdných bůžků ukazuje, že populační vývoj a stárnutí řešili už dávní konfuciánští regulátoři. Prostřední a nejvyšší bůžek v úřednickém rouchu vyjadřuje kariérní úspěch a prosperitu. Po jednom boku má muže s dítětem v náručí, vyjadřujícího plodnost, po druhém pak staříka s broskví nesmrtelnosti, symbolizujícího dlouhověkost. Od vytvoření Trojice však trvalo celá staletí, než poklesla dětská úmrtnost, než délka života narostla o čtvrt století a než země dosáhla celkové prosperity. Tak se ovšem, po stagnujícím Západu, na čelo globálního trendu stárnutí prodral i východ Asie. Hongkong, Jižní Korea a Japonsko získají do roku 2050 nejvyšší podíl lidí nad 65 let, přes 40 %!
Tři bůžci v Bangkoku.
K rychle stárnoucím patří i čínská populace. Do roku 2050 bude mít nad 60 let asi 430 milionů lidí, pak se demografická linka natáhne do konce století s asi 35 % seniorů. Nejrozkolísanější má být do roku 2035. I proto zní obavy, že Čína „zestárne, než se stačí připravit“, vždyť institucionální systém se nové situaci ještě zdaleka nepřizpůsobil.
Nekontrolovaný růst populace z dob předsedy Maa byl na startu ekonomické reformy v roce 1979 vnímán jako hlavní překážka růstu. „Politika jednoho dítěte“ pak srazila průměr 5 dětí v rodině ze 70. let na 1,6 dítěte o 30 let později. Pád porodnosti a nárůst délky života otřásly populační pyramidou a podíl lidí nad 60 let bude z téměř 18 % v roce 2020 činit v roce 2040 už 32 %. Míra závislosti ve stáří se do roku 2050 zvýší trojnásobně. Od roku 2014 klesá čínská populace v produktivním věku, od roku 2022 ubývá populace i celkově. Původní hospodářský model, založený na levné a dostatečné pracovní síle, začala proto vláda už počátkem století měnit prosazováním inovací, zvyšováním produktivity a výroby s vyšší přidanou hodnotou. Číňané se tak stali rekordmany v počtu patentů, zapisují jich třikrát víc než Američané, jen na nich zatím vydělávají asi desetkrát méně, protože na vrchol technologií leckde ještě nedosahují.
Vedle budoucích finančních zdrojů ale není připraven ani systém starobních důchodů, donedávna míjející většinu venkova, zejména soukromé zemědělce. Ti ve stáří spoléhali jen na své syny, hospodařící na rodinné polnosti. Po generace proto byli synové víc chtění než dcery, což zase pokřivilo demografický poměr mužů a žen na 51 ku 49 %. Přitom v ČR je poměr opačný a v EU je žen dokonce o 5 % více. V roce 2010 čínská vláda spustila dodatečný důchodový systém, takže pojištění již pokrývá většinu dříve nezajištěné populace. Důchody ze základního pojištění jsou však velmi nízké, a tak stát bude nucen dál podporovat seniory, jejichž penze nekryje životní náklady nebo nemají zákonnou výživu od vlastních dětí.
OSN označila populační přírůstek seniorů oprávněně za úspěch, vždyť se umírá mnohem méně než dřív! Ovšem země se stárnoucí populací, kterých bude do poloviny století většina, si musí v předstihu zajistit příjmy a sociální stabilitu, zejména navýšením důchodového věku, odstraněním překážek účasti seniorů na trhu práce a zajištěním rovného přístupu ke vzdělání, zdravotní péči a pracovním příležitostem opravdu po celý život. Inspirativním příkladem může být Singapur, který má třeba i vlastní státní investiční fond, protože mu jej v přísném státě politici ani tuneláři nerozeberou.
Ale příležitost v předstihu efektivně plánovat a zavádět opatření mají státy jen v rané fázi demografického posunu. Čínská vládní podpora porodnosti a politika dvou dětí bude mít jen částečný účinek a neomezí růst masy seniorů. Řešení tak dá jen komplex faktorů, vycházející ze specifik dané země. V Číně jsou regionální rozdíly i ve stupni stárnutí populace. V posledních desetiletích opustily střed a západ země stamiliony mladých venkovanů a migrovaly do měst na východ. Na venkově za nimi přitom tehdy zůstalo množství seniorů. Přesun mladých tehdy naředil východní populaci seniorů a omladil města, dnes se ale problém stárnutí vrací i sem. Někdejší migranty, nyní už ve zralém věku, ale může ekonomická recese a nová urbanizační strategie zase vrátit do jejich domoviny, a tím problém stárnutí částečně přenést na západ. Takové přesuny sice vládě znesnadňují adekvátně reagovat na ústřední úrovni, současně však nabízejí prostor pro specifická řešení, včetně hledání regionálních „otevřených populačních okének“.
Dalším faktorem je otevření čínského trhu pro pracovní síly z okolních zemí, především ze zemí ASEAN. Filipínci, Vietnamci, Thajci či Indonésané jsou blízké, původně rolnické kultury, zvyklé se podřizovat státním úředníkům, které nenesou rizika nekompatibilních kmenových pouštních společenství, sužujících dnes Evropu. Jak čínská vláda průlomově ruší turistická víza, tak by také měla snížit tvrdé požadavky k udělování pracovních víz. Čína má navíc tisícileté zkušenosti s asimilací přistěhovalců a celých národů, takže i tato možnost je na stole.
Velmi důležitým faktorem je v konfuciánských zemích proměna rodiny, neboť základní formou péče o seniory bývala domácí péče ve vícegeneračních rodinách. Domácnosti se ale zmenšují a rodiny zjednodušují, mladá generace chce žít dnes, nejen sloužit rodině a státu jako dřív. Přibývá osaměle žijících lidí, což býval hlavně fenomén bohatého západního světa. Stárnutí populace zvyšuje potřebu zdravotního zabezpečení a péče zejména pro degenerativní a chronická onemocnění s celoživotní léčbou. Hlavního finančního zdroje – plateb zaměstnavatelů a zaměstnanců – přitom ubývá. Prodlužování života přináší i „riziko dlouhověkosti“, invaliditu seniorů v asi 10 - 13 % populace, s těžkými případy až do 3 %.
Čínská příprava na akceleraci stárnutí tak musí zohlednit specifika, politický systém, kulturní tradice, rodinné hodnoty a početnost populace. Čína rozhodně jen nemůže napodobovat cizí vzory. Ani by to od ní ostatně nikdo nečekal. Čína má velkou výhodu v autoritě vlády jedné strany, s níž může vybrat expertní týmy, volit řešení a vytvářet vhodný model a právní prostředí a současně alokovat nejrůznější zdroje. Hlavní předností je však kontinuita zvoleného sociálně-ekonomického modelu. Tu státy se sabotující demokratickou opozicí prostě nemají, a tak si celkem bezúčelně staví a bourají své „sociální pilíře“. Ostatně naše důchodová reforma – utopená v populismu a kupování hlasů – je toho dostatečným důkazem.
Čína je zemí konfuciánské tradice. Princip synovské oddanosti (ač zní hrozně negenderově) je jádrem hodnotového konceptu čínské péče o seniory, zdůrazňuje úctu ke starším a mezigenerační péči. Čínská státní média občany vychovávají i tklivými reklamami se starými rodiči, na které jejich děti nemají čas. A i když tradici povinnosti jednotlivce sloužit rodičům, klanu a komunitě proces modernizace dost oslabil, zůstává stále základní morální a občanskoprávní normou čínské společnosti.
V letošním roce Draka Číňané tradičně touží po dítěti, protože děti v jeho znamení jsou prý inteligentnější a úspěšnější. My příklad „draka“ nemusíme hledat až v Číně, příznačným nositelem tohoto znamení u nás byl Petr Kellner, který by se letos dožil šedesátky. Byl lídr s hlubokým vhledem do fungování lidského světa a investor, geniálně vnímající kdy má nakoupit a kdy prodat. Z jeho pracovního okruhu vzešlo hned několik současných kormidelníků české ekonomiky.
V předcházejícím roce Draka (2012) se v Číně narodilo asi 14,5 milionů dráčat, navzdory dlouhodobému poklesu porodnosti to bylo nejvíc od roku 1999. I letošní rok přináší zajímavá očekávání. Svatební průmysl a prodejci zlata už teď hlásí růst poptávky. Děti ve znamení draka skutečně dosahují o 14 % vyšší úspěšnost v získávání vysokoškolského titulu a ve skládání zkoušek, i když to provedený výzkum nakonec přisoudil hlavně velkému úsilí rodičů „dračích dětí“.
Rodina byla vždy páteří lidské společnosti, spolu s osobní odpovědností každého z nás. A právě osobní odpovědnost by nás měla vést k dlouhodobému udržování zdraví, pracovní schopnosti, chuti učit se a radovat ze života. Protože to teprve dává lidské existenci smysl. A platí stejně v Číně jako v Evropě.
Vít Vojta, sinolog a etnolog
Text vyšel v upravené podobě v deníku Mladá fronta DNES. Text jsme publikovali také na našem domácím serveru Asiaskop.cz, kde se věnujeme tématům východní a jihovýchodní Asie.
