Článek
Rocková hudba bývala od počátku pro všechny establishmenty světa vždy něčím podvratným, v zemích bývalého komunistického bloku dokonce v některých případech noční můrou. Střídání cukrů a bičů okusily máničky hlavně v bývalé NDR, nejvíce však v Československu, tj. v zemích se silnou kulturní afinitou k Západu a s nervózními vládci, kteří ve srocování nepoddajné mládeže v prostředí městských subkultur spatřovaly problém. Byla vzhledem k politizaci rockové hudby pronásledována i rocková scéna v Číně, jak by to každý očekával podle zkušeností z české socialistické hudební historie?
Po českých (nikoliv slovenských) zkušenostech z politizace rockové hudby totiž kdekoho napadne, jak obdobná vlna represí musela dopadnout na rockové rebely v Číně, kde by leckdo očekával, že lišit se a budit pozornost strany a vlády bude nutně znamenat, že se dotyčný potká s kriminálem.
Čínské osudy okrajové rockové scény však v lecčems překvapovaly. Rockový veterán Cchuej-ťien, jehož kapela zněla shromážděným davům na náměstí Tchien-an-men v době politických protestů roku 1989, kupodivu neskončil ve vězení, ani s doživotním zákazem. Kapela sice obržela dočasný zákaz vystupovat v Pekingu a v dalších určených destinacích, nikoliv však v celé Číně a jejich koncertování a prodej nosičů v zahraničí kapelu udržel při životě dodnes. V Cchuej-ťienově rockové baladě I-wu suo-jou (Yiwu suoyou) okolní svět hledal politický apel, namísto nesmělé výpovědi o generační frustraci.
Režim nevzal hlasitou hudbu odposlouchanou ze Západu, provozovanou v malých klubech v Pekingu či Šanghaji, jako výzvu hodnou rozlišování, zatímco rockeři se nehnali do role politických rebelů, kterou od nich západní veřejnost očekává dodnes.
Žánrová okrajovost a minimální snaha překročit tichou dohodu s režimem napomohla přežívání hlučné hudby všude tam, kde si pořadatelé a hudebníci spočítali, že hrát pro hrstky městských liberálů, povětšinou studentů, a nezpůsobit rozruch, který znepokojí místní líné byrokraty, je lepší než konfrontace vedoucí k okamžitým zákazům. Režim o střet nejspíš nestál, rockeři pak tím méně. Monitoring a krocení podivné subkultury lze činit jinak – průběžnou cenzurou textů, zbytek profiltrují média a nánosy komerce.
Rock a indie rocková scéna
Rock v Číně neměl nikdy masový dopad, čínskému vkusu lahodí melodické písně a ne dunění kytarových riffů, monotónní extatičnost a drsně expresivní poloha zpěvu převzatá od některých Afroameričanů. Ve veřejném prostoru dominují melodický pop středního proudu, u nás by se řeklo slaďáky, ať už v podobě Mandopop ve většině pevninské Číny, či Kantopop, rezonující v kantonsky mluvícím jihu více s mezinárodním popem z Hongkongu.
Čínským rockerům nelze upřít snahu o vlastní výraz, k napodobování zavedených západních kapel se jich mnoho nehlásí, proto leckoho překvapí, že sotva kdy uslyší vlivy černé muziky od blues, přes soul až po funk. Cizinec si nejspíš všimne, že i tzv. indie rock v Číně inklinuje ke stylu, který nám připadá jako mainstreamový pop.
Na rozdíl od období zjevného byrokratického útlaku v českém prostředí (zákazy, kvalifikační zkoušky, povinnost zřizovatele, šikanování undergroundu od STB, otevřená kriminalizace) se v Číně rocku začalo dařit v poměrně quazi-liberálním období první dekády po roce 2000 díky benevolentnímu přístupu úřadů. Rock se usadil ve množícím se počtu menších klubů, ale i takových, které pojmuly stovky návštěvníků.
Objevily se rockové festivaly, které si nezadají s tím, co lze spatřit u nás. Každoroční festivaly jako například Midi, Modern Sky či Strawbery, získaly oficiální komerční podporu a přitáhly k stylovým pódiím tisícové davy. Neměla by ovšem překvapit přítomnost armády pro udržení veřejného pořádku. Tak kupříkladu při Strawbery před pódiem pro punk a hardcore stojí řada vojáků, kterým vítr z dunících reprobeden div nesfoukne čepice, zatímco před pódiem několik místních punkáčů s číry tančí pogo.
K rozšíření indie rocku v letech od 2008 do příchodu Si Ťin-pchinga významně přispěly levné zahraniční CD a internet, které přivedly na scénu nové kapely a originálnější tvůrce pro sice minoritní publikum, v absolutních číslech (na čínském trhu včetně Tchaj-wanu a diaspor) však dost početné na to, aby indie scéna ekonomicky žila.
Je škoda, že se v obsesivně antičínských a nezájmem kypících Čechách nedočkáme vystoupení kapel, které překročily rozměr domácí čínské scény. Velkoměstsky depresivní elektronické Stolen z Čcheng-tu, pekingské post punkové Carsick Cars či New Pants (Sin-te Kchu-c‘), glam-rockovou formaci Er-šou mei-kujej (Second Hand Rose) s gender-bendingovým frontmanem Liang Lungem, či hvězdu rockového šansonu Cuo-siao Cu-čou, alias Wu Chung-ťina, známého jako „čínský Nick Cave“, a mnoho podobných jiných, si musíme najít jen na internetu.
Rozkvět klubové scény a její ústup
Rozmach klubové scény představující na čínské poměry cosi jako městský subkulturní underground musel potěšit mladé západní cizince, v Číně sužované nudou bez svého kulturního milieu a apolitičností čínské mládeže. Ta ač převážně pohlcená konzumem, částečně nakonec přišla bujícímu indie rocku a undergroundu na chuť.
Je-li pod svícnem tma, v přepolitizovaném Pekingu plném uniforem a byrokratů všeho druhu pak klubová rocková scéna příjemně nabourávala pocit, že by se strana nějak zvlášť obávala o svůj nevolený mandát politbyro-nebes. Nezdálo se ani, že by se chystala obtěžovat pronásledováním nezpůsobné mládeže s kytarami, napodobující třeba noise newyorských Sonic Youth (a mnohých dalších). Před utahováním šroubů s nástupem Si Ťin-pchinga na všech frontách ovšem nebylo úniku.
Vlna indie rocku a vrcholná éra klubové scény v Pekingu ochabla a přežívá na úbytě. Kultovní pekingský klub Jü-kung ji-šan („Potrhlý dědek stěhuje horu“ metaforicky představující boj s nemožným), jeden z největších a s nejlepším technickým zázemím byl zrušen, podobně dopadla další legenda Mao Livehouse, sídlící nedaleko historické brány Ku-lou. Z Mao Livehouse se ovšem stala celkem prosperující klubová značka zastoupená ve většině provinčních hlavních měst, v Pekingu se ale musela vystěhovat dále od centra a usadit se v komerčně zábavním centru u stanice metra Pěti borovic (Wu-kche-sung), kde v prostředí restaurací a komerčních obchodů v atmosféře akustického a vizuálním smogu ztrácí svůj dříve kultovní šarm, výměnou za ještě větší prostor a technické vybavení.
Pro fanoušky rockové scény to snad není zpráva špatná. Nekomerční rock žije v ústraní dál, z jeho hájemství však pro sebe urvala díl vlna rapu a hip-hopu, které do Číny vtrhly také se zpožděním, leč zásluhou komerčních televizních a streamovacích platforem vehementně. S flexibilitou čínštiny, jako jedním z nejhudebnějších a nejdivadelnějších jazyků světa, sub žánr hip hopu v čínském světě doslova explodoval, pronikl do mainstreamových médií a odsunul rockery ještě více do stínu.
Schopnost režimu v Číně filtrovat nevítané kulturní importy a korumpovat je slaví na poli hip hopu úspěchy. Hraví hoši, zlobiví hoši, či dokonce gangsta mládenci zaplavují internet. Ti, co to chtějí dotáhnout výše, pak přes hip hop nastartují kariéru s nadávkami západním politikům. O tom si ale řekneme až někdy příště.
Rudolf Fürst, politolog a sinolog
Celý článek včetně autentických fotografií z čínských rockových klubů jsme původně uveřejnili na webu Asiaskop.cz, kde se věnujeme i dalším tématům spojeným s děním v jihovýchodní Asii.
