Článek
Po delším období se do ekonomických debat vrátilo téma globálních nerovnováh. Ne snad, že by v předchozích letech statistiky neodrážely to, že některé země dosahují masivních přebytků běžného účtu – namátkově třeba Singapur, Nizozemsko a Německo, zatímco jiné mají permanentní deficit běžného účtu – což jsou zejména Spojené státy.
A právě změna v Bílém domě přispěla k tomu, že se téma globálních nerovnováh – tedy mezi zeměmi, které jsou zahraničními věřiteli (s přebytkem běžného účtu) a dlužníky (s deficitem běžného účtu) – znovu otevřelo a začalo diskutovat. A to včetně Mezinárodního měnového fondu, který uveřejnil rozsáhlou zprávu External Sector Report s přívlastkem „Global Imbalances in a Shifting World“.
Trump a obchodní deficit USA
Politický kontext obnoveného zájmu MMF je jasný – prezident Trump bere jako osobní újmu to, že USA mají dekády deficit obchodní bilance. Mocenskému ukotvení MMF odpovídá také to, že jen málo hovoří o tom, že země s deficity musí udělat nápravné kroky, zatímco ovšem kárají Čínu a dávají jí řadu rad, co a jak má upravit, aby obchodní napětí ve světě pokleslo.
Čína ovšem zdaleka není zemí s velkým přebytkem běžného účtu vůči HDP – což je klasické měřítko, které se porovnává mezinárodně. Za hraniční hodnotu, zejména v deficitech, je považováno 5 % HDP. Tato hodnota často slouží jako signál blížících se problémů, ať již ve formě finanční či dluhové krize.
Čínský přebytek běžného účtu dosáhl podle MMF za rok 2024 2,3 % HDP, což vypadá velmi skrovně vůči zmíněnému Singapuru (17,5 %) nebo Švédsku (7,4 %). Problém tkví samozřejmě v tom, že čínská ekonomika je extrémně velká – v paritě kupní síly od roku 2016 největší na světě, v kurzovém přepočtu druhá největší po USA.
Čínské reformy a diverzifikace
Na druhou stranu nelze Číně upřít, že přebytek běžného účtu k HDP se v čase snižuje a že Čína skutečně činí řadu reformních kroků, aby její ekonomika byla vyváženější. V dolarovém přepočtu, jak uvádí Světová banka, se ovšem blíží Čína svým přebytkem rekordnímu roku 2008.
Těžko říci, jestli se za přizpůsobení USA bere to, že se nová americká administrativa snaží reindustrializovat ekonomiku za pomoci cel a vedení obchodních válek. Z makroekonomického hlediska není problém jen deindustrializace USA (poměr zpracovatelského průmyslu k HDP je kolem 10 %), ale také chronický nesoulad mezi úsporami a investicemi. Nízké úspory v americké ekonomice (nejen u spotřebitelů, ale samozřejmě také masivní a stále se zrychlující vládní zadlužení) nutně vedou k deficitu běžného účtu. Čína je paradoxně do určité míry zrcadlovým obrazem USA – jejich vzájemné propojení jsem v minulosti označila jako parazitickou symbiózu.
Čína se ovšem výrazně poučila z Trumpova prvního období. Diverzifikovala svůj export, který je nyní méně zaměřen na USA a více na rozvíjející se trhy, včetně Latinské Ameriky a jihovýchodní Asie. Oslabuje svou držbu amerických dluhopisů (a nakupuje zlato do devizových rezerv). Ekonomické vazby mezi USA a Čínou v čase oslabují.
Doporučení MMF a kritika nadkapacit
MMF se ovšem domnívá, že je to zejména Čína (USA jsou, slovy ředitelky MMF, hlavní akcionář MMF), která musí učinit výrazné změny ve své ekonomice. Jedná se o velice těžké kroky související s posílením domácí poptávky (kterým roky poslouchalo Německo, které si nyní po prolomení dluhového stropu kvůli zbrojení vyslechlo od MMF samé chvály). Čína by měla posílit svůj sociální systém, tím snížit vysokou míru úspor domácností a přes tento kanál posílit domácí poptávku tak, aby její růst byl vyváženější – tedy méně orientovaný na export.
Kritici tvrdí, že Čína vlastně nic dovážet nechce, neboť její představitelé jsou přesvědčeni, že si dokáže vše vyrobit sama, a pokud ne ihned, pak za pár let jistě ano. Kritika z MMF zase hovoří o nadkapacitách (termínu, který zvýraznila bývalá ministryně financí USA Janet Yellenová), tedy že Čína dokáže zavalit celý svět zbožím díky svým obřím kapacitám zpracovatelského průmyslu a efektivitě.
Nu, nebyla to Čína, kdo se rozhodl, že přesun průmyslových kapacit do levnějších zemí je nejlepší cestou ke zbohatnutí – k tomu posloužila neoliberální doktrína, která vznikla ve Velké Británii a USA.
Návrat průmyslové politiky
Téma globálních nerovnováh je zpět – spíše z politických důvodů – a spolu s ním uvidíme i to, jak se někde pod tlakem, někde dobrovolně ve velkém vrací do hry průmyslová politika a jak se mění základní přístupy hospodářské politiky důležitých světových ekonomik. Rozhodnutí čínského vedení mají globální význam a je potřeba je bedlivě sledovat.
Prozatím se asi budeme smířit s tím, že přístup k tématu globálních nerovnováh bude velmi – nerovnovážný. Více než na problémy americké ekonomiky bude směřovat na jejího hlavního konkurenta, který dokázal to, co v hospodářských dějinách doposud nikdo – dostat se za pouhých čtyřicet let mezi absolutní ekonomickou a technologickou špičku.
Ilona Švihlíková, ekonomka a odbornice na mezinárodní ekonomické vztahy
Článek jsme původně uveřejnili na webu Asiaskop.cz, kde se věnujeme tématům spojeným s děním v Asii.
