Článek
Kunderovo dílo vyšlo v čínštině v několika vlnách a je spolu se složitými osudy „českého a francouzského prozaika“ pro Číňany poměrně velmi dostupné. Jak je to tedy v Číně s chutí číst Kunderu?
Jméno Milana Kundery se poprvé v Číně objevilo ve druhém čísle časopisu „New Perspectives on World Literature“, ročníku 1977. Kunderu ale „objevil“ významný literární kritik a kulturolog Leo Ou-fan Lee (1942) až v roce 1985 v článku „Dvě svědectví světové literatury: jihoamerická a východoevropská inspirace současné čínské literatury“. Vedle pro Čínu zcela neznámého Milana Kundery (1929-2023) tam představil do čínštiny již přeloženého Gabriela Garciu Marqueze (1927-2014), nositele Nobelovy ceny za literaturu z roku 1982. O Kunderovi profesor Lee tehdy napsal, že sice „vymalovává drobné postavy, ale dělá to opravdu velikým štětcem“.
Přestože Leeův článek tehdy nebyl příliš čtený, inspiraci Kunderou, Marquezem, ale i Kafkou si pro své dílo „vzal k srdci“ spisovatel Han Shaogong (1953), který roce 1986 přeložil do čínštiny Kunderovu „Nesnesitelnou lehkost bytí“ (vyšla 1987), ve stejné době čerstvý absolvent magisterského studia, dnes uznávaný překladatel a profesor klasické čínštiny Jing Kaixuan přeložil „Valčík na rozloučenou“.
Jing Kaixuan vzpomíná, jak jel do pekingského nakladatelství s obavami, že mu zkušení redaktoři pro jeho mládí a naivní vzezření překlad nesvěří. Uvědomoval si navíc rizika, která redakce tehdy vydáním podstupovala. Vždyť média byla tenkrát ještě plná falešných floskulí o idejích a morálce, které Kundera bytostně popíral. Povedlo se však a Jing pak Kunderu dále přeložil v dílech „Žert“ (1987) a „Život je jinde“ (1989), pak se věnoval i dílu Ivana Klímy.
Po řadě jednotlivých překladů se později, pro tehdy už světově uznávaného Kunderu, rozhodlo nakladatelství Shanghai Translation Publishing House a v květnu 2002 zakoupilo práva na vydání 13 Kunderových děl pro Čínskou lidovou republiku. Tato díla se důsledně překládala z francouzského, autorem potvrzeného originálu, a vycházela řadu let ve slušných nákladech.
Zmiňovat Kunderu, když se mluví o východní Evropě, České republice nebo evropské literatuře vůbec, patří dnes do slovníčku čínských literátů, vzdělanců, ale také diplomatů, politiků a snobů, které bohatnoucí střední třída začala také produkovat. Otázkou však je, jak moc dnes Kunderu Číňané, dříve velmi nadšení čtenáři knih, chtějí poznávat. Nekrology píší v superlativech o Kunderově literárním „ovlivnění několika generací mladých Číňanů“, ale má osobní zkušenost je složitější.
V posledních dvaceti letech jsem v Číně rozdal asi stovku Kunderových knih, využívaje faktu, že Číňané vedle úcty ke knihám projevují ze zdvořilosti i zájem o hostovu zemi, o které se snaží něco dozvědět a mluvit o ní hezky. Pokoušel jsem se pak často, s časovým odstupem, stočit hovor ke Kunderovým knihám a získat zpětnou vazbu. Mé výsledky však byly spíše kolísavé.
Nakonec ale jeden dotázaný sečtělý známý hezky formuloval, jak mu Kundera připomněl, že věci, které považujeme v životě za důležité, mají tendenci nás svou tíhou dostávat pod rostoucí tlak, dokud nás něco převratného a leckdy i bolestného v životě nedonutí význam té věci přehodnotit. A i tím se učíme dozrávat.
První částí svého díla je Kundera určitě srozumitelný a snad i blízký čínským generacím ve věku „padesát plus“, které tuší, co byl reálný socialismus ve východním bloku a pokus o Pražské jaro 1968, včetně deziluze z velikých společenských ideálů. Ovšem kulisy těchto knih trochu zastarávají. Opuštění české tématiky však Kunderovu tvorbu posunulo zas dál a čínská literární obec jeho pozdní díla, včetně esejistiky, uznává jako opravdu světovou „západní“ literaturu.
V současných nekrolozích čínská média připomněla i roztržku Kundery s českým světem, kolorovanou u nás slavnými obrazy „prezidenta zapomnění“ (Gustáv Husák) a „idiota hudby“ (Karel Gott). Roztržku až po dlouhých čtyřiceti letech formálně ukončilo slavnostní navrácení českého občanství Milanu Kunderovi českým velvyslancem ve Francii Petrem Drulákem dne 28. listopadu 2019.
Kunderovo východisko z manipulativních „ideologií a imagologií“ vidí znalec Kunderova díla Jing Kaixuan v odložení toho svazujícího „správného smyslu“ lidské existence: „přesně taková bezvýznamnost ‚vede nás, kteří čteme Kunderu, do světa života a žití‘. Když jsou všechny ideje destruovány, všechny hodnoty strženy a všechny oslavy se stávají marnými – vše se vrací zpět do doby, než jsme dali světu smysl a tehdy se teprve vyjeví podstata života. ‚Nenechte se zlákat idejemi, ale běžte žít život z vlastních prožitků‘.“
Když jsem se jednoho nedělního odpoledne proplétal masou čtenářů v šanghajské pětipatrové prodejně knih s příhodným názvem „Město knih“, narazil jsem na rozevřený román Milana Kundery. Mladík v podřepu, zjevně student, zrovna prokládal čtení jeho díla spánkem. A tak mi blýskla naděje, že Kunderův odkaz i v daleké Číně přetrvá pro další generaci.
Vít Vojta, sinolog a etnolog
