Článek
Hlava Francie se prý dopustila hned několikanásobné zrady: Tchaj-wanu, Ukrajiny, evropské soudržnosti i euroatlantických vazeb. Macronovi šlo ale především o něco, čemu už mnozí představitelé unijních států odvykli: prosazení zájmů vlastní země.
Pobouření nevyvolala ani tak samotná Macronova cesta, jako jeho výroky po ní. Jejich obsah se dá shrnout takto: Unie by měla být méně závislá na USA a přestat se podílet na eskalaci napětí s Čínou.
Američtí republikáni si se šéfem Elysejského paláce nebrali servítky. „Asi (…) bychom se měli soustředit na Tchaj-wan a čínskou hrozbu a vy chlapci se postaráte o Ukrajinu a Evropu,“ varoval evropské lídry republikánský jestřáb Marco Rubio. Jeho stranický kolega Chris Smith označil Macronova slova za „zradu demokratického Tchaj-wanu“.
Kritiku si Macron vysloužil i v Evropě, především v té východní. „Místo strategické autonomie navrhuji vybudovat se Spojenými státy strategické partnerství,“ prohlásil polský premiér Mateusz Morawiecki. Podobná vyjádření zazněla i ze strany zákonodárců vládních stran v Německu či Česku, kde například podle senátorky Miroslavy Němcové (ODS) Macron v době války na Ukrajině „podrazil klíčové spojenectví Evropy a USA“.
Autonomie není rivalita
Z unijních činitelů se hlavy Francie veřejně zastal pouze předseda Evropské rady Charles Michel. „Myslím, že několik (evropských) lídrů skutečně uvažuje jako Macron,“ přiznal.
Podle Gerarda Arauda, bývalého francouzského velvyslance v USA, šéf Elysejského paláce jen zopakoval tradiční francouzskou vizi autonomní zahraniční politiky. „Je tu pokušení zpevnit ‚západní blok‘ vedený Amerikou, který si je jist tím, že stojí na straně ‚dobra‘,“ vysvětlil význam zahájení dialogu na toto téma.
A Dave Keating, zpravodaj stanice France24, odmítl tendenci některých politiků ztotožňovat větší autonomii na Washingtonu s rivalitou. „To je jen výmluva pro nicnedělání,“ napsal.
Macronovu naléhání na snížení přílišné závislosti na USA a zlepšení vztahů s Čínou se dá jen stěží oponovat. Stále více Evropanů si začíná uvědomovat, že dlouhodobé cíle Spojených států a Unie se liší. Zatímco Washington využívá Tchaj-wan k nátlaku na Peking a Ukrajinu k oslabení Moskvy, obojí zhoršuje vztahy Unie s jejím největším sousedem (Ruskem) a největším ekonomickým partnerem (Čínou).
Mír jen ve dvou
Kritici Macronovi také vytýkají, že nepřiměl čínského prezidenta Si Ťin-pchinga zatlačit více na Rusko ohledně ukrajinské krize. Hlava Elysejského paláce tak podle britského listu The Daily Telegraph nedosáhla v Pekingu nic jiného, než že „ponížila sebe i EU“.
Kuriózní je, že ti samí lidé, kteří pranýřují Čínu za příliš blízké vztahy s Ruskem, zároveň po Pekingu chtějí, aby využil svého úzkého partnerství s Moskvou k ukončení války.
Nabízí se dále otázky, jestli je vliv Číny opravdu tak silný, aby dokázala Rusko přesvědčit přestat bránit své existenční zájmy, a jakou má příměří naději ve chvíli, kdy jsou USA rozhodnuty pokračovat ve vojenské podpoře Kyjeva „tak dlouho, jak jen to bude třeba“. Mír bez vůle obou stran konfliktu dosáhnout nelze.
Za národní zájmy
Kritikům ale především unikl hlavní důvod Macronovy cesty: více otevřít čínský trh francouzským podnikům a podpořit tím národní ekonomiku. Výrobce letadel Airbus tak během návštěvy oznámil, že do roku 2025 zdvojnásobí svou produkční kapacitu v Číně a dodá Říši středu 160 letadel. Na spolupráci na konkrétních projektech se svými čínskými protějšky se dohodly i energetický gigant EDF, vodohospodářská firma Suez, logistický podnik CMA CGM, dodavatel železničních zařízení Alstom či výrobce kosmetiky L’Oreal.
Není pochyb, že Macronova čínská mise mnohé unijní politiky silně znechutila. Otázkou ovšem je, jestli to není proto, že sami se poslední dobou natolik snaží zavděčit se jiným, že si odvykli prosazovat zájmy vlastních zemí. A o to se Macron v Číně pokusil v první řadě.
Zdeněk Nevělík, novinář a publicista
Úvodní obrázek vytvořen pomocí nástroje umělé inteligence Midjourney
