Článek
Přesně před rokem, 12. ledna 2022, byl na kraji lesoparku Tchu-jün-kuan 图云关 u města Kuej-jang na jihu Číny slavnostně otevřen nově upravený památník Ústřední vojenské nemocnice Čínského červeného kříže z protijaponské války. Pro nás je zajímavá tím, že zde spolu s dalšími cizinci v letech 1939-43 pracovali i dva čeští lékaři, František Kriegel a Bedřich Kisch.
V kritickém roce 1939, kdy oba čeští lékaři do Číny odjeli, byla Čína již dva roky vystavena japonské agresi. Nutně potřebovala zdravotnický materiál a zkušené lékaře.
Liga za záchranu Číny 保卫中国同盟会 a její předsedkyně paní Sun Čching-ling 宋庆龄 (vdova po prezidentovi Sunjatsenovi a švagrová generála Čankajška), Čínský červený kříž, Mezinárodní červený kříž, Mezinárodní lékařská a farmaceutická společnost na podporu Číny 国际医药援华会 se sídlem v Londýně, Norský výbor na pomoc Číně 挪威救援中国委员会 a další organizace po celém světě organizovaly nákup zdravotnického materiálu a jeho transport do Číny.
Při Čínském červeném kříži vzniklo z iniciativy lékaře Lin Kche-šenga 林可胜[1] Mezinárodní sdružení lékařů na pomoc Číně 国籍援护中华团医生队, které v cizině vyhledávalo dobrovolníky, ochotné pracovat v Ústřední vojenské nemocnici, původně umístěné do města Čchang-ša v provincii Chu-nan.
Ze Španělska do Číny
Mezi interbrigadisty zadržovanými po porážce španělské republiky v internačních táborech na jihu Francie bylo i několik desítek lékařů, kteří do Španělska odjeli na výzvu Kominterny. Pokud pocházeli z Německa nebo dalších středoevropských zemí ohrožených nacismem, nemohli se z důvodu politického přesvědčení nebo etnického původu do svých zemí vrátit.[2] Snažili se tak získat povolení k pobytu v některé z bezpečných zemí mimo střední Evropu, ale po konferenci v Évianu[3] měli jen málo možností.
Jednou z mála zemí, které i po konferenci v Évianu přijímaly uprchlíky ze střední Evropy, byla Čína. Navíc jako země, která se aktivně bránila fašistické agresi, poskytla Čína interbrigadistům naději, že v Číně mohou pokračovat v naplnění ideálů, se kterými původně odjeli bojovat do Španělska.
Na výzvu Mezinárodního červeného kříže a Čínského červeného kříže se pro cestu do Číny rozhodlo 50 tzv. „španělských“ lékařů. Ne všichni však nakonec do Číny odjeli. Jejich odhodlání hned na počátku narazilo na byrokratické a ideologické překážky. Organizace, které výjezd organizovaly a financovaly, se obávaly, že jako přesvědčení komunisté podpoří v Číně vliv Kominterny. Výhrady, paradoxně, měla i sama Kominterna, která žádala, aby byli do Číny vysláni pouze ti, u kterých bude jistota, že nepodlehnou sektářským názorům. Pro nás je zajímavé, že pro cestu do Číny nebyl Kominternou doporučen ani František Kriegel.
Překážky kladené Mezinárodním Červeným křížem se podařilo částečně odstranit s poukazem na dohodu o jednotné protijaponské frontě, kterou v roce 1937 podepsaly KS Číny a Kuomintang (KMT). Překážky kladené Kominternou bylo možné obejít například tím, že se pro zájemce o cestu do Číny podařilo získat krátkodobé britské vízum, na základě kterého byli propuštěni z internačního tábora. Tím se ocitli mimo dosah Kominterny. Této možnosti využil i F. Kriegel.
Lékařům – interbrigadistům, kteří stačili do Číny přijet v době, kdy dohoda o jednotné protijaponské frontě ještě relativně spolehlivě fungovala, se podařilo dojet až do oblasti, která byla pod kontrolou KS Číny. Například legendární Kanaďan Norman Bethune 白求恩, Němci Jakob Rosenfeld 罗生特 a Hans Müller, Ind Menhanlal Atal 爱德华, a Tio Oen Bik 毕道文 z Indonésie, které do Číny vyslala Společnost čínsko-indického přátelství.
Do Jen-anu po stopách N. Bethuna měl namířeno i Bedřich Kisch 纪瑞德, (čínsky také zapisován 基什 nebo 期什). Kisch se s Bethunem znal z nemocnice v Barceloně, kde byl Kisch primářem oddělení, ve kterém Norman Bethune pracoval.
Kisch se vydal do Číny spolu s Němcem R. Beckerem 白乐夫 a Rakušanem Jensenem 严斐德 (také 严森) v květnu 1939, kdy už čínská KMT vláda, navzdory dohodě o jednotné protijaponské frontě, stačila oblasti kontrolované KS Číny uzavřít blokádou. Došli až do provincie Šen-si, ale byli ve městě Pao-ťi asi 200 km od Jen-anu zadrženi a eskortováni do Čchung-čchingu. Po smrti Normana Bethuna v listopadu 1939 se Kisch znovu pokusil dostat do Jen-anu, aby Bethuna nahradil, ale ani tehdy se mu to nepodařilo.
Po dohodě s Čou En-lajem, který v Čchung-čchingu zastupoval vládu z Jen-anu, Kisch a spolu s ním i další „španělští“ lékaři souhlasili, že i na území kontrolovaném Kuomintangem mohou být Číně prospěšní a na odjezd do Jen-anu dále nenaléhali.
Ústřední vojenská nemocnice
Poté, co se japonská armáda přiblížila k provincii Chu-nan, byla Ústřední vojenská nemocnice přestěhována z Čchang-ša do údolí Tchu-jün-kuan u Kuej-jangu (provincie Kuej-čou) a stala se největší nemocnicí v oblasti kontrolované Kuomintangem. Jednu dobu měla přes 3 000 zaměstnanců. Do této nemocnice se v roce 1939 postupně dostalo 27 evropských lékařů a ošetřovatelek, jejichž cestu do Číny organizovaly a financovaly organizace napojené na Mezinárodní červený kříž. Až 21 z nich mělo zkušenost ze Španělska. Kromě tří byli všichni židovské národnosti. Nejstaršímu, Kischovi, bylo v té době 45 let.
Uvedená čísla nemusí být přesná. Originální dokumenty místní provenience, o které se opírají autoři historie nemocnice v Tchu-jün-kuanu, obsahují chyby. Pro Číňany bylo těžké zvládat jména cizinců. Pro snadné dorozumívání sice dali všem čínská jména, ale byla vybrána nahodile, takže někteří cizinci měli více čínských jmen. Situaci komplikovali sami cizinci, kteří si z různých důvodů měnili i svá původní jména. Například Němec Heinrich Kohn se přejmenoval na Carner Kent, Rumun Iacob Kranzdorf na Bucur Clejan, Maďar Shön přijal jméno Somoyui a podobně.
Číňanům, kteří nejsou zvyklí uvažovat v dimenzích států evropských rozměrů, činily potíže i časté změny státních hranic. Takže například Františka Kriegela považovali donedávna podle místa narození za Poláka a Kische zase za Rakušana, a třeba Edith Maers někdy za Němku a jindy za Polku.
Podle dostupných zdrojů jsme se pokusili sestavit tento jmenný seznam:
Skupinu lékařů, vyslaných v roce 1939 do Číny Čínským červeným křížem (s podporou Mezinárodního červeného kříže), vedl legendární polský lékař Samuel Moshe (Stanislaw) Flato 傅拉托 také 傅拉都. Dále zde bylo dalších 5 Poláků: Viktor Taubenflieger 陶维特, Wladislav (Wolf) Jungermann 戌格曼, Leon Kamieniecki 甘理安, jeho manželka Mania 甘曼妮 a Edith Marens (Markus) 马绮迪 (马库斯), 3 Rakušané: Fritz Jensen 严斐德 (严森), Walter Freudman 富华德 a Heindrich (Carnet) Kent 肯特, 7 Němců: Theodor Wantoch 王道, Robert Mamloc 孟乐克, Carl Coutelle 顾泰尔 s manželkou Rosou, Rolf Becker 白乐夫, Herbert Baer 贝尔 a J.Rosenfeld 罗生特, Bulhar Ianto Kaneti 甘杨道 (卡内蒂), Maďar Otto Shön 沈恩, 3 Rumuni: David Iancu 扬固, J. Kranzdorf 柯让道 a jeho manželka Gisela 柯芝兰, Rus Alexander Volokhin 阿乐经, Češi Frederick (Bedřich) Kisch 纪瑞德 a František Kriegel 柯理格, a další dva cizinci 贝雅德 a 杜輪, jejichž jména se nepodařilo identifikovat.
Život v Tchu-jün-kuanu
Někteří lékaři si psali deníky, které potom buď oni sami, nebo jejich děti vydali knižně. F. Jensen, R. Freudmann a R. Becker navíc zvěčnili své zážitky v samostatných publikacích: Jensen: Čína zvítězila, Freudmann: Qilai [4], Becker: Byl jsem lékařem v Číně. Díky tomu máme poměrně podrobný, a hlavně autentický přehled o podmínkách, za jakých tito lékaři v Číně pracovali a žili.
Na rozdíl od odborníků, které do Číny vyslaly různé oficiální charitativní a zdravotnické organizace, většinou americké, lékaři v Tchu-jün-kuanu žili a pracovali za stejných podmínek jako Číňané. A byly to podmínky opravdu drsné. Ubytováni byli v chatrčích bez základního hygienického vybavení, a pokud museli cestovat, tedy často v nosítkách a pěšky.
„Budovy jsou primitivní, slepené z lepenky a prken, střechy prorostlé houbami, ztracené v porostu stejně jako domorodé vesnice. …Nemůžeme pochopit, že Červený kříž nemá pro zahraniční lékaře jiné ubytování než bývalé skladiště, kde profukuje uvolněnými plaňkami a kde není ani jeden stůl nebo židle.“
Víc deprimující než těžké životní podmínky byl způsob, jakým byli lékaři – internacionalisté v KMT Číně přijati: „Těžko popsat šok, který jsme při příjezdu do Číny zažili. Místo vřelé solidarity a plamenného internacionalismu, se kterým nás vítal lid Španělska, zamrzlá čínská byrokracie…“[5]
Odtažitý přístup KMT k tzv. „španělským“ lékařům měl několik příčin. Jednou z nich byly tradičně dobré vztahy s Německem. Německo jako první evropská země podepsalo s Čínou obchodní smlouvu na rovnoprávném základě a tím v očích Číňanů získalo privilegované postavení. To se nezměnilo ani po nástupu Hitlera k moci. Mnozí vysocí představitelé KMT studovali nebo delší dobu pobývali v Německu a vrátili se do Číny ovlivnění nacistickou ideologií, včetně antisemitismu. Jak měli Číňané pochopit důvody, pro které Němci, navíc schopní lékaři, opustili svou vlast? „…Proč nezůstali doma? Proč přijeli do Číny žít, pracovat a zemřít v divočině?“ „…Proč, když jsou tak schopní, nehledali uplatnění v Anglii nebo v Americe?“
Druhou příčinou odtažitého vztahu k lékařům – interbrigadistům byl strach z komunistů. I když dohoda o jednotné protijaponské frontě oficiálně stále platila, mezi KS Číny a KMT sílila vzájemná nedůvěra, která se projevila i ve vztahu k cizincům v Tchu-jün-kuanu: „Obviňují nás ze sympatií ke komunistům, špehují nás. Nevěří nám.“
V emocionálně vyhroceném prostředí sehrálo svou roli i rozdílné kulturní a historické zázemí: „…Naši kolegové z lékařské fakulty neztrácejí čas, aby dokázali sobě i pacientům, že my, politicky a rasově pronásledovaní lidé, kteří museli opustit svou vlast, vlastně nejsme žádní dobrovolníci. V jejich očích jsme „ztratili tvář“ a „ztráta tváře“ je to nejhorší, co může cizince v Číně potkat.“
„Naše dobrá vůle, naše schopnosti, naše snaha bojovat proti Japonsku zde nejsou přijímány.“
Jeden ze zápisů konči povzdechem: „Oni nás tu nechtějí!“
„Číně na nějakém milionu nezáleží“
Lékaři – cizinci nebyli vítáni také z toho důvodu, že se v terénu stali očitými svědky zoufalé situace v KMT armádě. Viděli neschopnost důstojníků, všeobecnou korupci a pokrytectví. „…Vojenské úřady nevidí rády cizí lékaře v blízkosti armád,“ napsal čs vyslanec Miňovský v jedné ze zpráv zasílaných z Čchung-čchingu do Londýna: „Několik cizích lékařů, kteří byli ve službách Čankajška, již opustilo Čínu, ježto byli drženi daleko od fronty a v nečinnosti… Jeden rumunský a jeden maďarský lékař[6], dříve než odejeli, informovali ministra T. V. Soonga[7], že v obvodu jejich činnosti téměř zmizely celé tři divize, a to bez bojů, jen hromadným úmrtím vojáků v důsledku podvýživy a různých nemocí. Když lékaři upozornili velitele, že jen přídělem mýdla se dalo mnohé zachránit, odpověděl: „Copak vy, vy jste malá země a musíte počítat s každým jednotlivcem. Číně na nějakém milionu nezáleží…“[8]
„…Hlady umírá víc vojáků, než kolik konzumují Japonci. … V Číně bylo vždy mnoho lidí, kteří se nedokázali uživit. Stávali se bandity. Armáda odsává právě tyto elementy, takže neničí produktivitu země. … Ježto není slitování s občanem, tím méně slitování je s vojákem. …Vedoucí činitelé KMT mluví o morálce, ale nemají nejmenšího citu vůči lidu. Při hladomoru v provincii Chu-pej vymřely celé vesnice. Kuomintangci to považují za přirozenou regulaci proti přemnožení.“ [9]
Poznatky vyslance Miňovského potvrdil i novinář Jiří Mucha, který Čínu navštívil se skupinou amerických novinářů v roce 1944:
„Čínská armáda nemá nic společného s tím, co se o ní píše na Západě. …Viděl jsem, jak jsou odváděni branci… se svázanýma rukama pod německými mausery… V kasárnách jich polovina pomře hlady. … Cenzura je hermetická, Kuomintang národnostně i politicky vrcholně nesnášenlivý. Blíží se občanská válka, ve které Čankajšek prohraje velice rychle.“[10]
„Španělští“ lékaři odejeli z nemocnice v Kuej-jangu už v roce 1943. Proč, když válka ještě zdaleka nekončila a situace na bojišti byla právě v této době víc než kritická? Oficiální verze praví, že se tak stalo na přání generála Stilwella, který byl odvelen na barmsko-indickou frontu a vyžádal si zkušené lékaře. V podstatě je to pravda, ale i tady se projevuje běžná metoda mediální manipulace: připomínat jen to, co se právě hodí.
Osudy „španělských“ lékařů po roce 1945
Časopis Čechoslovák, který za války vycházel v Londýně, 12.12.1941 napsal: „V daleké Číně žije již více než dva roky hrstka lékařů, kteří pracují s Červeným křížem ve vnitrozemí. Tito muži, kteří vykonali již hodně ve španělské válce, vycítili nebezpečí fašismu dřív než ostatní. Vrátí-li se domů, budou mít plné právo, abychom je považovali za hrdiny.“ A jaká byla skutečnost?
František Kriegel se bezprostředně po konci války v roce 1945 vrátil do Československa a aktivně se podílel na úspěchu tzv. vítězného Února 1948. Na začátku 50. let ale upadl v nemilost a musel z politiky odejít. Živil se jako řadový lékař. Poté, co byl rehabilitován, se do politiky vrátil, ale jen do srpna 1968. Jako jediný z funkcionářů, odvlečených do Moskvy, nepodepsal v srpnu 1968 potupný Moskevský protokol a jako jeden z mála poslanců hlasoval proti dohodě o „dočasném“ pobytu cizích vojsk na našem území. V mediální štvanici, která se proti němu rozpoutala, mu bylo mimo jiné kladeno za vinu, že v době války sloužil Kuomintangu. Byl vyloučen z KSČ a jako jeden z prvních podepsal Chartu 77.
Vedoucí a mluvčí skupiny „španělských“ lékařů, Samuel Moshe Flato se po konci války vrátil do Polska. Zastával vysoké funkce, mimo jiných v generálním štábu polské armády. V roce 1952 byl zatčen a téměř dva roky vězněn. I jemu bylo vyčítáno, že v Číně pracoval pro Kuomintang a ne pro komunisty.
Shodou okolností byl Flato ve vězení v době, kdy Polsko poctil státní návštěvou Čou En-laj. Když Čou vyslovil přání setkat se s polským lékařem, se kterým několikrát v Čchung-čchingu v době války jednal, došlo k trapné situaci. Flato musel být naoko propuštěn a úřady zinscenovaly jeho setkání s Čou En-lajem v pronajatém bytě. [11] Definitivně byl Flato z vězení propuštěn po zásahu nového čínského velvyslance ve Varšavě Wang Ping-nana 王炳南. Také Wang Ping-nan znal Flata z Čchung-čchingu. Flato byl rehabilitován a vyslán do Pekingu jako rada polského velvyslanectví. V Pekingu setrval až do roku 1964.
Bedřich Kisch byl mezi těmi, kdo se z Číny do Evropy vrátili, jakmile to bylo možné. V Československu žil do roku 1968. Po srpnu 68 odejel do západního Berlína, kde krátce na to, v září 1968, zemřel.
Bulharský lékař Ianto Kaneti 甘杨道 se v Tchu-jün-kuanu oženil s čínskou zdravotní sestrou Čang Sun-fen 张荪芬. Ještě v Číně se jim narodil první syn. Po návratu do Bulharska se Kaneti stal náměstkem ministra zdravotnictví a mj. vedl bulharskou delegaci, která ve Vietnamu jednala o bulharském podílu na organizaci zdravotní a hygienické služby. Nedůvěra vůči interbrigadistům se ale nevyhnula ani Kanetimu. Z ministerstva musel odejít a ve zbývajících letech pracoval jako radiolog v sofijské nemocnici. Jeho manželka Sun-fen zpočátku pracovala jako zdravotní sestra a tlumočila pro čínské velvyslanectví. Později našla uplatnění na univerzitě. Na sofijské univerzitě se podílela na zavedení studia čínštiny a je spoluautorkou čínsko-bulharského slovníku.
Když se v roce 1985 chystaly oslavy 40. výročí konce války, podařilo se Číňanům najít potomky osmi ze „španělských“ lékařů a pozvat je do Tchu-jün-kuanu. Mezi pozvanými byli i dva synové Ianto Kanetiho. Jmenují se Baozhong 保中 a Baohua 保华. Obě jména je možné shodně přeložit buď jako „Bulharsko – Čína“, nebo i jako „Obrana Číny“. Je to možné proto, že znak 保 znamená „chránit“ a zároveň byl vybrán pro fonetický přepis názvu „Bulharsko“. Znaky 中 a 华 překládáme pro nedostatek jiných možností shodně jako „Čína“.
Polák Wladislaw (Wolf) Jungermann po návratu do Polska pracoval jako hlavní lékař v přístavu Gdyně. V roce 1952 byl zatčen a 18 měsíců vězněn. V roce 1960 se vystěhoval do Izraele.
Zatímco se většina lékařů bezprostředně po konci války vrátila do Evropy, jiní jako Rakušan Franz Jensen, Němec Becker, Poláci Leo Kamienieski s manželkou a Wladislaw Jungermann s Edith Markus zůstali v Číně, aby pracovali pro OSN v rámci programu rekonstrukce UNRRA. Do Evropy se vrátili v roce 1947.
Pražský rodák Franz Jensen 严斐德 se po návratu do Rakouska věnoval žurnalistice. Napsal knihu „Čína zvítězila“ a jako dopisovatel rakouského levicového tisku se v roce 1953 vrátil do Číny. Ve funkci reportéra se účastnil jednání o příměří v Koreji a o rok později jednání o ukončení války ve Vietnamu. Zemřel v roce 1955, když letadlo s poetickým jménem „Kašmírská princezna“, kterým letěl spolu s částí čínské delegace na afro-asijskou konferenci do Bandungu, za letu explodovalo. Podle čínských zdrojů to byl pokus o atentát na Čou En-laje zinscenovaný KMT tajnou policií. Shodou nevyjasněných okolností si však Čou En-laj na poslední chvíli přesedl do jiného letadla. Jensen je symbolicky pochován v Pekingu na hřbitově Pa-pao-šan, kde jsou pochovány významné osobnosti čínského politického a kulturního života.
Po konkrétních osudech dalších lékařů - internacionalistů jsem zatím nepátrala, ale vzhledem k tomu, jaká byla situace v 50. letech ve východní Evropě, se dá předpokládat, že ani oni se doma uznání nedočkali. Když Číňané v roce 1985 a v roce 2015 hledali, koho pozvat do Tchu-jü-kuanu na oslavu 40., respektive 70. výročí konce války, zjistili, že děti a většina příbuzných „španělských“ lékařů nežijí v zemích svých předků, ale v západní Evropě, v severní Americe a v Izraeli.
40. výročí konce války
Na rozdíl od lékařů – internacionalistů, kteří pracovali za války v oblastech pod kontrolou KS Číny a stali se již ve 40. letech čínskými národními hrdiny, na lékaře, kteří působili v KMT kontrolovaných oblastech, se pozapomnělo. Teprve krátce po zahájení ekonomických reforem a „otevření se světu“, konkrétně v roce 1985, u příležitosti 40. výročí konce války, připravila lidová vláda města Kuej-jang slavnostní odhalení kamenné stély, do které byla vytesána jména „španělských“ lékařů působících v Ústřední vojenské nemocnici v Tchu-jün-kuanu.
Stéla se nachází poblíž hrobu anglické lékařky Barbary Courney (jinde Guy Courney, Kao Tchien-i 高田宜), která v Tchu-jün-kuanu zemřela poté, co se nakazila dýmějovým morem 鼠疫, jehož zárodky Japonci rozprášili z letadla nad několika vesnicemi v Kuang-si.
V roce 2015 u příležitosti 70. výročí konce války čínské úřady rozhodly o rekonstrukci celého tzv. Starého sídla mezinárodní organizace na pomoc Číně 国际援华团医疗队旧址. Výsledkem je v úvodu zmíněná nová expozice.
V rozsáhlém lesoparku stojí kromě původní stély moderní dvoupodlažní budova, ve které je v pěti sálech instalováno to, co z původní nemocnice zbylo: zařízení, přístroje, oblečení a další předměty, včetně dodávek internacionální pomoci. Dále se v areálu nachází budova, ve které žil vedoucí lékař Lin Kche-šeng, meditační zahrada, plastika „paměť národa“, plastika červeného kříže, panely s fotografiemi a další exponáty.
Výstavby areálu se účastnily i organizace sídlící na Tchaj-wanu. Na příklad Tchajwanský lékařský institut, který spadá pod ministerstvo obrany 台湾国防医学院, věnoval památníku bronzové poprsí Lin Kche-šenga.
V expozici nenajdeme nic, co by připomínalo rozvrat tehdejšího KMT režimu. Ani zmínku o napětí, které v těch letech mezi oběmi čínskými frakcemi KMT a KS Číny panovalo, nic o ztracených iluzích lékařů – internacionalistů, nic o pocitech, se kterými z Číny odjížděli. Naopak. Instalace je uspořádána pozitivně, se zřejmou snahou zdůraznit význam internacionální pomoci a myšlenku společné historie a společného kulturního dědictví všech Číňanů, ať žijí kdekoli.
Ivana Bakešová, sinoložka a historička
-----------------
Na závěr chci připomenout, že kromě jmenovaných působili v Číně v době války i další lékaři s vazbou na Československo. Například Dr. Magdalena Roubischerová, která pocházela z Karlových Varů. V letech 1946-47 pracovala v Číně v rámci programu UNRRA, nebo MUDr. František Šmejkal, který působil v Tibetu v době spálové epidemie. Podle Časopisu Čechoslovák (Londýn) z 5. června 1942 mu Čankajšek vyslovil zvláštní uznání za záchranu 27 tibetských dětí.
Článek vč. historických fotografií lze nalézt také zde: https://www.asiaskop.cz/asie-cr/cesti-lekari-znami-i-neznami-hrdinove-cinsko-japonske-valky
[1] Lin Kche-šeng, známý též pod jmény Robert Kche-seng Lim, Bobby Lim nebo Lim Kche-Seng, pocházel z čínské rodiny trvale usazené v Singapuru. Studia absolvoval na lékařské fakultě v Edinburgu.
[2] Například Polsko svým občanům, kteří odjeli do Španělska bránit republiku, odebralo státní občanství.
[3] Na konferenci v Évianu v červenci 1938 odmítlo 31 zúčastněných zemí rozšířit kvóty pro přijímání uprchlíků z fašismem ohrožených zemí střední Evropy.
[4] „起来“ („Povstaň). První slovo tehdy populárního Pochodu dobrovolníků, nyní státní hymny ČLR
[5] Tento a následující citáty byly vybrány z publikace Robert Mamlok, M.D.: The International Medical Relief Corps in Wartime China, 1937–1945
[6] Zřejmě D. Iancu 杨固 a G.Shon 沈恩
[7] 宋字文 Song C´-wen ministr zahraničí KMT vlády
[8] Archív MZV Praha, f. LAD, kr. 43, PZ Čína. Zpráva vyslance Miňovského z 15. dubna 1944
[9] tamtéž
[10] A MZV f.LAD, kr. 63, Hlášení J. Muchy o poměrech v Číně z 30.3.1944
