Článek
V eskalující diplomatické roztržce s Japonskem se Čína vrátila ke zpochybnění japonské suverenity nad prefekturou Okinawa na souostroví Rjúkjú, jejíž hlavní město Naha má zeměpisně stejně blízko k východní Číně jako na jih japonských ostrovů. Čínský krok je logicky vnímán jako odveta za nový kurs japonské premiérky Sanae Takaičiové, která v listopadu opustila tradiční japonskou „strategickou nejednoznačnost“ a připustila japonský vojenský zásah v případě čínské anexe Tchaj-wanu. Intenzita následných japonských kroků, zvednutí obranných výdajů na 2 % GDP, větší export zbrojní produkce a úvahy o sdílení jaderných zbraní ve stylu USA, to vše zaskočilo nejen Čínu, ale zdá se, že i prezidenta Trumpa.
Premiérka Takaičiová odpověděla v japonském parlamentu zcela nediplomaticky na otázku hypotetické situace „existenční hrozby“, definované kontroverzním zákonem z roku 2015, rozšiřujícím působnost „sil sebeobrany“ (Self-Defence Forces, SDF 自衛隊) dosud pacifistického Japonska. Podle tohoto zákona umožňuje „existenční hrozba“, aby japonskou armádu nasadil japonský premiér, popřípadě premiérka.
Peking reagoval, že poznámky premiérky Takaičiové vážně porušují ducha dohody obou zemí z roku 1972, kdy Japonsko uznalo Čínskou lidovou republiku jako jedinou legitimní vládu Číny a uvedlo, že „chápe a respektuje“ postoj Pekingu k Tchaj-wanu.
V reakci na protest Číny hlavní tajemník japonské vlády Minoru Kihara znovu potvrdil závazek Japonska k dohodě z roku 1972 a uvedl, že Tokio doufá, že otázky týkající se Tchaj-wanu budou vyřešeny mírovým dialogem.
Otevírání historie a nostalgie za Královstvím Rjúkjú
Na frontální útok japonské premiérky reagovala Čína otevíráním historie, která může jitřit city mnoha obyvatel nejjižnější japonské prefektury Okinawa.
Hned v listopadu čínský deník Global Times, napojený na stranické noviny People's Daily, uvedl, že „historické a právní spory o suverenitu ostrovů Rjúkjú nikdy neustaly.“ Znovu se vrátil k čínskému akademickému výzkumu prefektury Okinawa na souostroví Rjúkjú s tím, že status ostrovů zůstává nevyřešen, protože „Japonsko násilně vyvrátilo Království Rjúkjú vojenským nátlakem a zřídilo tam prefekturu Okinawa, čímž dokončilo formální anexi království“.
„Někteří obyvatelé Okinawy vnímají éru Království Rjúkjú příznivě,“ potvrdil redaktorům Nikkei Asia diplomaticky Fumiaki Nozoe, profesor Okinawské mezinárodní univerzity, specializující se na historii japonských zahraničních vztahů.
Království Rjúkjú existovalo v období let 1429-1879 a od 15. století mělo velmi blízko k čínské dynastii Ming. Po invazi japonského knížectví Sacuma v roce 1609 bylo království dál současně vazalem Číny i Japonska. Až roku 1879 došlo v rámci reforem Meidži k anexi království Japonskem a k následné násilné kulturní a jazykové asimilaci původních obyvatel – Rjúkjúanů.
Souostroví Rjúkjú má strategickou polohu mezi Japonskem, Tchaj-wanem a čínskou pevninou.
Asimilace a diskriminace v Japonsku
Rjúkjúané mají geneticky blíž k Ainům, prapůvodním obyvatelům severní poloviny japonských ostrovů, Kuril, Sachalinu a částečně i Kamčatky. Ainy ovšem tisíc let japonské genocidy vyhladilo na současných jen asi 25 tisíc osob (kromě nich žije v Japonsku dalších asi 200 tisíc míšenců s ainským původem).
Ale zatímco se zbytky Ainů v roce 2008 dočkaly formálního uznání za původní obyvatele japonských ostrovů, japonská vláda nadále odmítá podobné uznání pro Rjúkjúany a bere je jako „podskupiny“ údajně monoetnické japonské identity Jamato. Japonsko nemá žádný zákon, chránící před rasovou, etnickou nebo náboženskou diskriminací a nemá ani instituce, chránící lidská práva. Ze západní demokracie si Japonsko vzalo hlavně parlamentární systém, původně inspirovaný pruským modelem (1889), liberálně demokratická ústava, přijatá po 2. světové válce, zemi přiblížila Západu, ale zdaleka ne ve všem. To ostatně nikde v Asii.
Rjúkjúané s 1,8 milionem duší by byli v Japonsku jednoznačně nejpočetnější etnickou menšinou. Mluví odlišnými rjúkjúskými jazyky a v kontrastu k Japoncům byl v jejich původní kultuře silným prvkem matriarchát. Shodně s Ainy však byli Rjúkjúané (či Okinawané) dlouho bráni etnickými Japonci jako „druhořadí občané“ a důsledky tohoto nerovného vztahu dál přetrvávají.
Karate školy Shotokan z Okinawy
Nakonec i naše karatistická subkultura zná dobře příběh zakladatele moderního karate Rjúkjúana Gičina Funakošiho (1868-1957). Cvičíval převážně v noci za svitu lucerny, protože v jeho době Japonci bojová umění na Okinawě zakázali. A předtím, než se název karate začal ve 20. století chápat ve významu bojového umění „Prázdných rukou“ (ve znakovém písmu 空手), znamenal bojové umění „Čínských rukou“ (ve znakovém písmu 唐手), protože údajně už od 14. století přinášeli na ostrovy bojová umění čínští mistři. To jen ilustruje kulturní vazbu ostrovů s Čínou.
Profesor Fumiaki Nozoe si dál v rozhovoru pro Nikkei Asia povzdechl, že „je faktem, že čínský narativ – zobrazující moderní historii Okinawy jako historii ponížení, kterou je třeba přepsat – má určitou spřízněnost s nostalgií Okinawců po minulosti, ale japonská vláda je příliš necitlivá na to, aby to pochopila.“
Od listopadu se podobných impulzů objevilo zejména na čínských zpravodajských webech a na účtech influencerů mnoho, shodně připomínaly dvousečnost otevírání historie, přinášející možnost růstu tendencí pro autonomii či odtržení Okinawy od Japonska.
Japonský hlavní tajemník kabinetu Minoru Kihara, dotazovaný na Okinawu 1. prosince 2025, zachoval diplomatické mlčení a uvedl, že „k těmto zprávám není třeba se vyjadřovat“. Pak však prohlásil, že „není absolutně pochyb o tom, že Okinawa je japonské území,“ a že Japonsko „bude pracovat na prosazení přesného pochopení (této otázky) v mezinárodním společenství“.
Vzhledem k přetrvávajícím územním sporům s Japonskem přichází Čína se zpochybňováním japonských nároků na ostrovy už od roku 2010.
Nečekané partnerství Číny a Tchaj-wanu ve sporu o Senkaku či Tiao-jü-tchaj
V květnu 2013 otiskl deník People's Daily článek zpochybňující japonskou svrchovanost nad Okinawou v období napjatých bilaterálních vztahů poté, co Japonsko o rok dřív diskutabilně výkupem od údajných vlastníků zestátnilo pozemky ostrovů Senkaku v prefektuře Okinawa.
Japonský nárok na ostrovy Senkaku (尖閣諸島 Špičaté ostrovy), čínsky Tiao-jü-tchaj (釣魚臺 Rybářské ostrovy), neuznává ani Čínská lidová republika, ani vláda sousedního Tchaj-wanu, protože Sanfranciská mírová smlouva (1951) ostrovy Japonsku nepřiřkla. Přestože nevytvořili formální alianci, kontinentální Čína a Tchaj-wan navzájem takticky spolupracují proti Japonsku, které podle jejich společného názoru ostrovy nelegálně obsadilo po čínsko-japonské válce (1894-95) a mělo by je jako součást území Tchaj-wanu vrátit.
Nechtěné vojenské základny
Dalším konfliktním bodem bylo v roce 2016 umístění základny Pozemních sil japonské sebeobrany s radarem včasné výstrahy na sousední ostrov Jonaguni, jen 107 km od Tchaj-wanu. Místní obyvatelé se stavějí ke zvyšování počtu japonských vojáků spíše chladně a v letošních komunálních volbách porazil umírněný kandidát na starostu zastánce důraznějších obranných opatření.
Profesor Nozoe dále připustil, že „Okinawané jsou hluboce skeptičtí ohledně míry, do jaké vláda Takaičiové chápe bolestnou historii Okinawy a zda je skutečně odhodlána snížit zátěž Okinawy v souvislosti s hostováním vojenských základen.“
Protože Rjúkjúané válku nezačali, byli její obětí od začátku až do konečné krvavé bitvy o Okinawu a doplácí na ní ještě 80 let po válce. Proto profesor Nozoe poznamenal, že, „soudě podle zpráv čínských médií, zpochybňujících japonskou suverenitu nad Okinawou, si čínská strana provedla důkladný průzkum názorů obyvatel prefektury,“ a „pouhé zdůrazňování významu Okinawy z hlediska národní bezpečnosti dává Číně prostor situaci zneužít.“
Ještě větším problémem pro Okinawany jsou americké vojenské základny, které místním velmi dramaticky omezují životní prostor, a ještě z oblasti dělají zaměřovací cíl pro čínské rakety.
Americké základny tíží Okinawu od roku 1945
Na hlavním ostrově Okinawy zůstává přesun americké letecké základny námořní pěchoty Futenma z Ginowanu do Henoka ve městě Nago nevyřešen téměř tři desetiletí poté, co se USA a Japonsko na přesunu dohodly. V roce 2010 stál falešný slib, se kterým vyhrál volby, premiéra Jukio Hatojamu funkci. Musel odstoupit už po roce.
Místní odpor přetrvává, pramení také z obav, že pouhý přesun základny nesníží zátěž Okinawy. Všestranná omezení ještě násobí problémy s hlukem, emisemi a chemickým znečištěním, plynoucí z americké vojenské přítomnosti, stejně jako tragické nehody a zločiny znásilnění, zneužívání a vražd, páchané americkým vojenským personálem a dokumentované již od roku 1955.
Premiérka Takaičiová, považovaná za nekompromisní nacionalistku, která je současně i heavymetalová bubenice, dokázala v listopadu vyprovokovat Peking hned dvakrát, vedle hypotetického vojenského nasazení také zveřejněním vlastního setkání s tchajwanským zástupcem na summitu v Soulu. Provokovala tak dobře, až se z toho rozčílený čínský generální konzul v Ósace znemožnil publikováním blábolu „o sekání špinavých hlav“ na síti X, který později raději smazal.
Vody kolem Tchaj-wanu jsou nesmírně strategicky důležité jak pro Čínu, tak i pro Japonsko, ale eskalace napětí vede k nebezpečným vojenským incidentům, jakým bylo údajně nedávné zaměření dvou japonských stíhaček F-15 radarem řízení palby čínské stíhačky J-15.
A tak by možná pomohlo, kdyby se bubnující premiérka víc vrátila do japonské kulturní tradice. Ta si při bubnování, na rozdíl od souvislé a nepřerušované zvukové stěny v heavy metalu, velmi cení tiché mezery „ma“ mezi notami, a to zejména v elegantní dvorní hudbě gagaku. Tradiční bubeníci (na kakko) pak často nasazují právě pauzu, aby se v ní tóny „vznášely a setrvávaly ve vzduchu“.
Vít Vojta, etnolog, sinolog a právník
Původní text včetně řady doprovodných fotografií jsme publikovali na serveru Asiaskop.cz, kde se věnujeme dalším tématům spojeným s děním v Asii.
